Je cosi prohnilého v Království kuchyňském?

Jak šel čas, kde se vzalo království šedé ekonomiky a jak ho EET nepotřelo. Jde to ¨Království ještě vyléčit?

 Pravěk. Restaurace a jídelny.
 Tak tohle byl ještě pro výběr daní a odvodů ze strany státu skutečně RáJ. Ovšem ani tady se nejednalo o zcela bezproblémový a férový kšeft.
 Kradl a šidil de fakto, kdo mohl. Své kolegy, podnik, podřízené, nadřízené, zákazníky... Věřím, že řada borců byla v zápalu vášně schopna "obložit" i sama sebe. A čerstvě porevoluční doba přinesla skutečný fenomén - vepře, skopčáka, Helmuta. Bůhví, kolik jmen nebohý německý turista ještě dostal a hlavně, kolik předražené šlichty a patoků tu musel sníst a vypít, než ho to přestalo bavit.
  
 Pokračování let devadesátých. Neviditelná ruka trhu? Kapitalismus? Nenechte se vysmát.
 RáJ propadl peklu a byl zprivatizován. Ponechme stranou občasné fauly Malé privatizace. Vždyť převod majetku do soukromých rukou musel nastartovat férové podnikání, o kterém se nám tu do té doby jen snilo v nejdivočejších snech. Snilo, nebo to všechno shnilo? Když dnes poslouchám legendy profesora Klause o volné ruce trhu a soutěži v těch časech, nevím, jestli se mám smát nebo plakat. Já si pamatuji něco jiného, byla to doba kdy se ve velkém rozjelo nepřiznávání mezd, tržeb a krácení daní. Vrcholem všeho bylo, když si pak hospodští kráčeli pro sociální dávky. To nemělo s kapitalismem pranic společného. A největším zvěrstvem a promiňte svinstvem toho systému byl fakt, že v podstatě nutil všechny se na něm podílet. Podnik vesele jedoucí šedou zónou by ten poctivý vždy cenou zničil. Zvlášť v době, kdy zákazník upřednostnoval kvantitu před kvalitou.
  
 Přelom milénia. Jedeme blafy ve velkém, on to někdo sežere.
 Asi tak nějak by se dal charakterizovat přístup ne nepodstatné části hospodských té doby. Sám jsem zažil situaci, kdy jsem se nechal zlanařit do jedné restaurace na horách. Byl jsem ještě mladej a s prominutím blbej. Nevarovalo mě, v jak dezolátním stavu se kuchyně a veškeré zázemí nacházelo. Uvěřil jsem slibům, že se vše dá rychle do pořádku. Jaké je to vařit v hospodě u vleku s věčně opilou pomocnou sílou, třemi funkčními hořáky na kamnech a s jídelním lístem o sto dvaceti položkách? Ve chvíli, kdy ten vlek vypnou, na place běhá šest číšníků a šťastnou sedmu doplňuje výčepák, to věru není, věřte mi, nic moc. Sice mi šéf dával  fakt velké peníze, ale po měsíci přiznal, že do zázemí, kam není vidět, nehodlá nic investovat ani nehodlá zredukovat jídelní lístek, ještě k tomu se slovy "Klidně jim dávej blafy, jsme u vleku, pořád tu bude plno”. Nehodlal jsem zradit svou stavovskou čest ani lásku k jídlu a zmizel mnohem rychleji než zkondenzované páry v tamním nefunkčním větráku.
  
 Směrem k současnosti se naštěstí situace začala prudce zlepšovat. Alespoň co se týče jídla, které je nám servírované na talíř. A nestál za tím žádný zázrak. Jen se valná většina veřejnosti začala zajímat o to, co dostává na talíř a za co utrácí své peníze. A jak zmizí výše zmíněná šedá zóna v gastronomii? Nebo snad zmizela se zavedením EET? Ha, ha. Zmizí, až většina zaměstnanců přestane na tu hru přistupovat. Až si uvědomí, že mohou onemocnět, potřebovat hypotéku, nebo se prostě jen budou chtít cítit jako lidé. Nic jiného než tlak tu část zaměstnavatelů, která "s tím pořád ještě umí vyběhnout”, ke změnám nedonutí. 
  
 Tímto blogem nechci urazit hospodské, mezi které ostatně sám patřím. V oboru se pohybuje spousta poctivých srdcařů. Ale i velká skupina těch, o kterých se to říct nedá. Příště si dáme něco veselejšího.