aneb pár vzpomínek na to, že žádnej učenej z nebe nespad, ale mě jako troubu svýho času na zem někdo shodil.
Ano, dnes svým studentům vyprávím, že jako dokonalej jsem se už narodil, ale ona to není tak úplně pravda.Po přestřižení pupeční šňůry jsem hbitě nevyskočil a s ukradeným skalpelem, nepřekrájel zvesela bednu cibule a půl krávy na guláš.Dokonce ani o patnáct let později jsem nebyl na první dobrou nadán neuvěřitelným talentem z kterého si kdekdo na počkání sedl na zadek.
O tom, jak můj první den v kuchyni mohl být i dnem posledním jsem ostatně psal v prvním, zde publikovaném blogu a znovu tu historku přepisovat nebudu, ač by se z ní dalo asi "vytřískat" víc...
https://vracovsky.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=634605
Další velká krizovka přišla "v druháku".Měl jsem velmi mladou mistrovou, doslova děvče po škole, která mě moc nedávala.Nepáchal jsem žádné teroristické činny ohrožující zdraví spolužáků, spolupracovníků, nebo nebohých návštěvníků našeho stravovacího střediska.To ne, dělal jsem něco mnohem horšího.Pořád jsem o něčem diskutoval.Dožadoval se vysvětlení úplně všeho a často ne zrovna žádaným způsobem, který by rozdíl mezi mistrovou a učněm vyžadoval.Co Vám budu povídat, otrávili jsme si vzájemně tak život, že jsem na škole málem skončil.Kdyby mi někdo řekl že za třicet let budeme kamarádi a chodit spolu na kafe volal bych okamžitě Chocholouška.Ale život je takovej.
Při řemesle mě udržel kuchař na restauraci kam jsem byl z učňovského střediska odklizen jako černá a možná ještě černější ovce.Nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsem se spolužákem napjatě čekal co se bude na novém pracovišti dít.Najednou se rozletí dveře a za ohromného hlaholu "Ahoj kucí, já jsem nějakej Jarda...." vejde do místnosti obrovskej, trochu prošedivělej chlap.No nebylo mi dvakrát dobře na duši.Zvlášť, když jeho první cesta nevedla ke kamnům, ale do lednice, pro jedno vychlazený lahvový.Pak se vařilo kafe a rafička na obrovských hodinách u dveří neuprosně pádila vpřed.Jarda byl v naprostý pohodě, ale mě se zdálo, že nemůže stihnout uvařit.
Se zasyčením druhýho lahváče ovšem nastal koncert.Dodnes cítím ten údiv, kde se na kamnech vzalo tolik hrnců a kastrolů.Jakou rychlostí do nich padala nakrájená zelenina.A ta vůně nakrájený cibule a voňavýho sádla v základech (žádnej sprostej olej) ....cítím ji dodnes.
Nakonec mi za rok a půl ten šedivej chlap co byl odpoledne co odpoledne na káry dal nejvíc co mi kdo z řemesla a jeho základů mohl dát.A občas měl nesmrtelný hlášky, jako tu z nadpisu.I takovej je život.
Potkat správný lidi je asi to nejdůležitější co se vám při startu do něj může stát...
