Další ze vzpomínek na zákulisí profi kuchyní, tentokrát na pomocníčky jež vás drží na nohou během nekonečných dní a někdy i nocí...
Jestli má kuchařina nějaké zvláštní poznávací znamení, pak je to fakt, že asi jako u jediného řemesla chodíte do práce rozbombardovanej jak Drážďany, sotva sunete nohu přes nohu...Ale po šestnácti hodinách opouští kuchyni úplně jinej člověk. Ta vlna endorfinů a testosteronu vyvolá v člověku takový vlny chuti k životu, že jen tak neusnete...
A vzhledem k tomu, že máte jen pár hodin na odpočinek, je to samozřejmě průser...
V mojí generaci skončila řada fakt talentovaných kluků jako alkáči. V lepším případě se dneska živí něčím úplně jiným, v horším s vodnatejma očima někde živořej v místech, kde by si jeden nedal ani polívku. V tom nejhorším případě už prděj do hlíny a dost jim přeju aby se jim na věčnosti nezdálo o chraptění kasy vyjíždějící jeden blok za druhým. A pokud už to musí bejt, tak přeju co nejmíň problémových hostů... tam někam.
Jak k tomu došlo? Nenápadně. Dáte si dvě před spaním. Zklidníte se a usnete. Časem si začnete dávat tři.. čtyři. A ten žár co nejde jen od sporáků se nejlíp hasí když jich pár zkousnete i přes den. A už frčíte. Sáňky na ledu jsou proti tomu hadr a nemá to brzdu. Přiložíte pod kotel nějakou kořaličkou a spřežení si jede kam chce. Poslední zastávka a nejen pro kuchaře je Peklo.
Pokud máte kliku jako třeba já, a dost praštěný kamarády může to dobře skončit. Je to už dávno, kdy mě po jednom zvlášť divokým flámu přesvědčili, že jsem cestou z baru trhal zrcátka zaparkovanejm autům motajícím se mi, co čert nechtěl přímo pod nohy. A já měl takovou výkladní skříň po celý hlavě, že jsem jim to uvěřil. Už nikdy jsem tu tmu smísenou s mlhou nechtěl zažít. Ze dne na den jsem přestal kalit. A jsem sakra rád. Bylo to v čas.A to že si ze mě jak posléze vyplynulo ze situace celou dobu dělali legraci na tom nic nemění. Nejsem vandal a naštěstí ani alkoholik.
Káva. Tu můžeme pít z půllitrů a pořád ji bude v kuchyni málo... Snad nám ten hřích jednou naše těla prominou. A pokud ne, ta vůně a svěžest, která ji provází za to stojí.
Dneska doba pokročila. Po kuchyních už se nepotácí alkoholici mojí generace. Sviští tam s vytřeštěnejma očima kuchtíci nakopnutí nějakou dobrou chemií. A po nocích se dál nakopávají na nekončících párty.Jako nedávno my. To samé v bleděmodrém. Ještě neví, že takhle se válka se stresem nevyhrává.O čemž neúprosně svědčí statistiky , po záchranářských a vojenských profesích jsou právě kuchaři ohroženým druhem.
Příště zas u veselejších vzpomínek ahoj Filip.
