Vzpomínkomat co snad namaže rty, jazyk, ruce i srdce na modro. Malování slovem pro náhodné poutníky, i cílené návštěvy... Taky máte rádi borovice?
Jen tak pobloumávám borovým lesem. Občas zavřu oči a nechám vzpomínky s větrem ševelit v korunách těch nejvoňavějších stromů.
Borová pryskyřice se zachytává v nose, i v čase jako pábení těch chvil, kdy bezpečí byl táta s mámou, kdy svět voněl jako čerstvě upečenej borůvkovej koláč.
Tý pryskyřici se u nás nikdy neříkalo pryskyřice, byla to prostě smola. Kam se hrabou nejdražší toaletky za tou vůní. Voněla v lese, voněla při štípání borovejch suků. Nakonec zavoněla i v plamenech svou labutí píseň a prohřála Vánoční ráno zábleskem letních radovánek.
Běda když se vám ale smola dostala na ruce, triko, nebo nedej Bože do vlasů. To byl fakt malér a to bezpečí borůvkovýho koláče se chvilku ztratilo, protože mamku bral čert.
Ale za pár mrknutí oka, byl ten borůvkovej koláč zpátky. Borůvky a máslová drobenka s cukrem. Ta chuť se úplně drží ve vzduchu, cítím ji ještě dneska. Když znova zavřu oči a v duchu pohladím usmolenou kůru těch stromů.... Tak na mě z borůvčí vykouknou Kožeňáky. Že je to Klouzek Strakoš, se dozvím až za drahně let. Kožeňák je stejně mnohem lepší. Vsadím se, že i líp chutnal než nějakej Strakoš. A taky že jo, vůně majoránky a čerstvý bramboračky rozráží vrata vzpomínek dokořán.
Borůvkový vlnobití se mnou zacloumá. Vůbec se nebráním. Češu jich plnou bandasku a možná ještě jednu. Lívance s borůvkama pro tátu, borůvkový knedlíky měla nejradši mamina ( a hodně sladký, a hodně tvarohu se šlehačkou, až jí z těch nadejchanejch závějí koukali jen modrý kukadla). Já si dám ten koláč. Slaďoučkej jako ty chvíle co se vrací jenom v létě a v borovým lese, když zavřeš oči....
Díky a ahoj
