Také si někdy kladete otázku, proč vlastně jste na tomto světě? Já ano. Dokonce mám za sebou i životní období, kdy jsem byla pevně přesvědčená o tom, že jsem svůj život dostala jako trest za něco, co jsem provedla. Ač jsem k tomu neměla žádný vážný důvod, byla jsem nešťastná. Nedalo se v tom žít, a tak jsem pomalu a postupně došla k tomu, že to chci změnit. Po pravdě, někdy se mi to daří lépe, někdy zase hůř. V současné době procházím fází, kterou bych novodobou hantýrkou popsala stylem - je to mazec! :-)
Mám teď takové velmi zvláštní období. Už je tomu nějaký čas, co se snažím najít cestu zpět k sobě samé. Čtu, vyhledávám inspirativní lidi, učím se lásce k sobě samé, stále častěji sama sobě kladu otázku, co ještě od života chci a přemýšlím více o tom, jak svůj život žít, abych došla pocitu, že žiju smysluplný život. A stále častěji se mi teď stává, že mi do hlavy z čista jasna přicházejí myšlenky nebo povely. Zpravidla to bývá nečekaně. Je to jako když se vám někdo snaží vysvětlit, proč se vám v životě děje to, co se vám děje, nebo vás navést na tu správnou cestu. Je to nějaký vnitřní hlas? Moudro vycházející z hlubin duše? Nebo něco jiného? Vlastně asi není úplně důležité, co to je. Důležitější je, že to dává smysl. No, někdy sice až s určitým časovým odstupem, :-) to když si zrovna stojím na vedení, ale zpravidla to bývá tak, že se pointy doberu. No, a kdybych to náhodou špatně pochopila, tak jsem si jistá, že mě život pořádně propleskne, abych si opravila své mínění. :-) Poslední dobou mám stále silnější pocit, že jsme na tomto světě hlavně proto, abychom překonali sami sebe. Nejsme tu proto, abychom byli lepší než ti druzí. Jsme tu proto, abychom byli zítra lepší, než jsme dnes. Pokud na sobě nepracujeme a neposouváme se dál, pak stojíme na místě. Jaký smysl má stát na místě? Podle mě žádný. Proto každý náš krok i ten neúspěšný má smysl. Dnes se mi podařilo překonat dva své velké strachy. Strach z oslovení cizího člověka a strach z odmítnutí. Byl to velmi zvláštní zážitek. Než jsem udělala ten první krok, prožívala jsem nepopsatelná muka. Mísily se ve mně různé nepříjemné pocity, bála jsem se, že mě úplně paralyzují a já nebudu schopná souvisle mluvit. Nestalo se tak. Ten první krok, vyjít ze své zóny komfortu a risknout to, byl úplně nejtěžší. Oslovení lidé na mě reagovali zprvu rezervovaně, za krátko mile a sympaticky, a i přestože se konalo i to odmítnutí, překvapivě to ani nebolelo. Čekala jsem, že se celý můj svět zboří a nezůstane kámen na kameni. ;-) Nezbořil se a je dokonce hezčí, protože se mi najednou nějak ulevilo. A proč o tom píšu? Pro mě je to velké vítězství, i když je to posun jen o malilinkatý kousek dál. Někomu, kdo je zvyklý denně oslovovat cizí lidí a nějaké odmítnutí ho nemůže rozházet, se to třeba bude zdát banální, hloupé, absurdní! Jeho ale zase tlačí bota jinde. A o tom asi náš život má být. Posouvat neustále své vlastní hranice a nevzdávat se. A proto si mezi své životní cíle dnes přidávám nový cíl: „BÝT ZÍTRA LEPŠÍ NEŽ JSEM DNES.“ <3
