Už několik let bloudím a hledám tu osůbku, kterou jsem kdysi zadupala do země, neboť jsem uvěřila lživým hlasům ve své hlavě, že ta dotyčná není hodna lásky. Obraz malovaný géniem jsem přemalovala rukou amatéra, a protože můj obraz nebyl nikdy dobrý, přemalovávala jsem ho stále a stále a stále. Už dávno na něm není vidět, co tam kdysi bylo. První vrstva byla překryta druhou vrstvou, ta třetí a pak čtvrtou a ………………. Kolik je tam vrstev nikdo nespočítá. Zničila jsem originál a zůstala mi „bezcenná“ patlanice.
Nedávno jsem se však ocitla na zvláštním rozcestí. Zaslechla jsem tam tichý hlásek z hloubi země, který mi napovídal, kudy se mám vydat. „Tam nechoď, tam to znáš. Není to cesta jistá, není bez rizika, můžeš se tam zocelit, ale sebe samou tam pravděpodobně nenajdeš. Zkus jít tou druhou cestou. Zdá se být stejná, ale překážky jsou mnohem zrádnější. Když tuhle cestu nevzdáš, můžeš najít samu sebe.“ A tak jdu po té druhé cestě. Připadám si jako provazochodec začátečník, který se kymácí ze strany na stanu a hledá bod rovnováhy. Zdá se mi, jako by můj provaz byl natažen nad propastí, která je velmi hluboká ale až ve svém středu. Kdybych spadla teď, když jsem na začátku provazu, nic moc by se mi asi nestalo. V těchto místech se propast ještě nezdá být tak hluboká. S každým krokem se však prostor mezi provazem a dnem propasti zvětšuje a to mě děsí. Mám strach. Chtěla bych se vrátit, ale nechci se připravit o možnost znovu najít samu sebe. Vím, že musím pokračovat. Ve svém nitru cítím boj. Tichý hlas z hloubi duše mi však říká, že tak by to nemělo být. Jdu po správné cestě ale svým zažitým způsobem. „Možná propast přejdeš i tímto způsobem, ale sama sebe zase nenajdeš!“ Velmi často teď mívám pocit, že věci kolem mě se nyní dějí tak, že mi dávají jedinečnou šanci rozkrýt můj obraz, očistit ho od zbytečných vrstev, které jsem na něj naplácala ve své nevědomosti a hlouposti. Často teď mívám strach, že jít po správné cestě nestačí. V dálce ale slyším tichý hlas a ten mi říká: „Uvěř v zázrak a on se stane.“
