"Promiňte, myslela jsem si, že jste Ukrajinka, kdybych věděla, že jste Maďarka, nebudu se k vám chovat jako ke kusu hadru." V ČR to totiž dost zásadně mění situaci, když je člověk Maďar a ne Ukrajinec! A nebo zase až tak moc ne?
O Dávidovi už jsem článek psala. Osmnáctiletý mladík původem z Maďarska, který utrpěl úraz ve škole. Vážné poranění mozku. Od března on i jeho rodina žijí nový příběh. Život se jim obrátil doslova vzhůru nohama, ale dosud jsem od nikoho z nich neslyšela jedinou stížnost na život. Berou to tak, jak to přišlo, a dělají, co mohou, aby tím společně prošli.
Minulý týden jsme Dávida překládali na chirurgii. Objevily se u něj nějaké komplikace. Jeho matka mi volala z nemocnice. Byla rozrušená, ale nevolala, aby si postěžovala. Řešily jsme spolu před týdnem nějaké formality, a tahle událost do toho nečekaně vstoupila, a tak se jen chtěla zeptat, co má v této nové situaci dělat. Stále je tím spolehlivým motorem, který funguje dál a běží, ať se děje, co se děje.
Ujistila jsem ji, že o tyto věci se nemusí bát, pomohu jim je dotáhnout do konce i v případě, že by se k nám Dávid už nevracel. Aktuálně má u nás Dávid dočasně rezervované místo, aby se mohl vrátit. Součástí jeho léčby je totiž hyperbarická komora, a on ještě nestihl absolvovat lékařem předepsaný počet ponorů. Nyní stejně jako na začátku, když k nám přišel, se ozývají hlasy, proč toho tolik děláme pro člověka, který není náš. Člověk, který není náš? Nestačí, že je to člověk? Je to osmnáctiletý kluk!
Vzpomněla jsem si na historku, kterou mi před 14 dny vyprávěla Dávidova matka. Nesla do školy potvrzení, které tam nosí každý rok, ale oproti minulým letům tam byla jiná úřednice. Ta z jejího způsobu mluvy nabyla dojmu, že je Ukrajinka, a začala si ji tam kvůli tomu podávat. Dávidova matka nejdřív nerozuměla, v čem je problém. Potvrzení tam nosí každý rok a doposud to proběhlo vždy hladce a bez potíží.
Až když jí došlo, o co tam běží, zareagovala: "Prosím vás, já nejsem Ukrajinka, jsem Maďarka a žiju tady už pět let. Nevím, co máte za problém. Jen vám nesu potvrzení jako to dělám každý rok." Úřednici tím nejdřív odzbrojila, že chvíli nevěděla co na to říct, a pak ze sebe s koktáním začala soukat omluvu. Trochu bizarní situace, ne, omlouvat se člověku stylem, promiňte, myslela jsem si, že jste Ukrajinka, kdybych věděla, že jste Maďarka, nebudu se k vám chovat jako ke kusu hadru? To totiž úplně mění situaci, když je člověk Maďar a ne Ukrajinec! Tak že bychom těm Ukrajincům rovnou našili na oblečení nějaký rozpoznávací znak, ne, ať si ušetříme tyto trapné situace?!
Dávid prodělal nějaký těžší zánět v těle, ale už je zase v pořádku. Vrací se k nám, aby dokončil léčbu. Matka s ním uplynulý týden trávila noci v nemocnici a ráno od něj odjížděla do práce. "Víte, on to všechno snáší líp, když jsme u něj. Je takový klidnější. Je to náročné, ale musíme to všechno nějak zvládnout." řekla mi do telefonu, když volala, aby mě informovala o tom, že Dávid bude přeložen zpět k nám k dokončení rehabilitace.
Já jako nevím, jaké chování by nám lidem mělo připadat více lidské než tohle. A není to potom jedno, jestli takový člověk je Čech, Maďar nebo Ukrajinec? Mně teda srdečně.
Diskuzi nechávám vypnutou, protože úplně slyším komentáře o tom, jak oni se léčí za naše peníze a zabírají ve zdravotnických zařízeních místa, kterých není dost pro naše lidi. Za mě se tenhle uměle vytvořený systém rozpadá, a proto je zbytečné o něm diskutovat. Nemáme nic. Přišli jsme sem s holým zadkem a s ním zase odejdeme. Tak jaké naše peníze? Všechno, co máme, jsme dostali darem. Je to takový vklad do hry, se kterým to tady máme odehrát. A to je taky to jediné, co tady má skutečnou hodnotu, ta samotná hra, život sám, proto jsme sem přišli, a je fakt jedno, jestli je to život Ukrajince, Maďara nebo Čecha, manažera, herce nebo uklízečky.
