Stále mám v paměti náš vánoční strom z dětství. Na Štědrý den jsme se sestrou vstávaly třeba ve dvě ráno, abychom se podívaly, jestli už nám Ježíšek přinesl stromek. Pak jsme obdivovaly vánoční ozdoby než jsme pod stromem usnuly.
Šli jsme spolu zámeckým parkem. Držel mě za ruku a něco mi vyprávěl. Mezi řečí ukázal na rybníček: "Podívej, jak se tam všechny ty kačeny placatí na tom nezamrzlém kousku." Musela jsem zkoncentrovat pozornost a zaostřit zrak, protože rybníček byl skoro ponořený ve tmě, ale uviděla jsem je prdelky. "Brr, stejně je neuvěřitelný, že jim není zima." otřásla jsem se představou, že jsem v téhle zimě namočená v kačáku. No, kéž jim trochu pomáhá ta vzájemná blízkost, přála jsem si. Těsnalo se jich tam hodně na tom malém prostoru. Tentokrát byly potichu, jako by snad i ony první adventní neděli měly ve vážnosti. Já mám ráda hlas kachen, evokuje ve mně smích a působí na mě velmi nakažlivě, rozesmívá mě. Včera se ale žádná nesmála, jako by se i ony zaposlouchaly do té předvánoční symfonie a tou krásou oněměly.
Zasněženým parkem jsme se blížili k nasvícenému zámku. Z náměstí k nám doléhaly vánoční koledy. Ve světle pouličních lamp bylo vidět poletující sníh. Jak já tohle miluju. Bylo to celé až kýčovitě dokonalé, že se zdálo, že to snad ani nemůže být skutečné, ale takové kouzlo Vánoc přece bývá. Moje srdce poskakovalo radostí a štěstím a čas se zpomalil nebo snad vrátil. Byl to tak zvláštní pocit, že jsem si říkala: Je tohle sen nebo jsem prošla nějakou časovou smyčkou? Jako bych se vrátila někam, kde jsem bývala neskutečně šťastná do doby, kdy lidem stačilo málo a lidská blízkost byla nade vše. Už od dětství jsem mívala podezření, že jsem si spletla buď dobu nebo planetu.
Došli jsme na náměstí, kde oslavy spěly k rozsvícení vánočního stromu. Dali jsme si svařáka a sytili se atmosférou. Občas jsem v davu zahlédla dceru s kamarádkou, což byl další střípek do skládačky dokonalého štěstí moct se radovat z její blízkosti a z toho, že i její oči září spokojeností. Vzpomněla jsem si na babičku. "Já jsem nejšťastnější, když vás mám všechny kolem sebe." říkávala. Teď už tomu rozumím. Stačí mi vidět, že je šťastná ta moje slečna přenádherná. Občas na sebe hodíme očkem a pošleme si vzájemně vzdušnou poštou tajnou zprávu. "Mám tě ráda."
Potkaly jsme se doma. Zapálily jsme společně první svíčku na adventním věnci a pustily si film, který vybrala ona, a který obě milujeme. Přijde letos Ježíšek? V průběhu filmu si složila hlavu ke mně do klína a já ji hladila po jejích nádherných vlasech a připadala jsem si po celé té první adventní neděli zase královsky obdarovaná. "Děkuji" poslala jsem zprávu vzdušnou poštou tentokrát tam nahoru.
Vánoce se blíží. Taky je cítíte?
https://www.youtube.com/watch?v=9E6b3swbnWg
