To je tak, když se někdo rouhá a stěžuje si, že avizovaná sněhová kalamita nedorazila. Tak ty bys chtěla sněhovou kalamitu, holka? Tak tu ji máš, řekl Vesmír, a udělil mi láskyplnou lekci.
"Rozbily se mi hodinky." stěžovala jsem si s nadsázkou v pátek své kolegyni v práci.
"Jak to?" zeptala se ona.
"Včera mě varovaly před sněhovou kalamitou, která měla být dnes přes noc. Vidíš snad někde nějaký sníh?" ukazovala jsem z okna ven.
"To nevidím." odpověděla ona.
"No, a teď mi hlásí, že silné sněžení bude pokračovat i dnes. Jaký sněžení jako?" kroutila jsem hlavou.
"Ty máš ráda zimu, viď?" usmívala se kolegyně.
"Miluju." zasnila jsem se já.
"Tak třeba se dočkáš o víkendu." chlácholila mě ona.
"To já si ráda počkám. Já jen že ty hodinky se nějak předcházejí asi." smála jsem se.
No, předešly se zhruba o den.
Ten den jsem rovnou z práce vyrážela směr Praha. Měly jsme tam s dcerou a její kamarádkou namířeno na koncert. Sněžit začalo už po obědě před cestou. Nebylo to žádné intenzivní sněžení, ale nějaké auto v příkopu na dálnici už jsme cestou do Prahy potkaly. To jsem ještě netušila, že jen o pár hodin později budu se svojí Toyotkou po silnici tančit já.
Cesta zpět z Prahy domů byla o poznání horší. Bylo po druhé hodině ranní, takže byla "překvapivě" tma. Navíc byla mlha a hustě sněžilo. Copak na dálnici, tam to bylo relativně v pohodě. Situace se však rapidně zhoršila, když jsme z dálnice sjely a občas jsme se ocitly na místních silničkách, na kterých třeba nebyly vodící čáry. No, tak to jsem chvílemi přemýšlela, že zastavím a počkám, až sněžení ustane, protože jsem si místy nebyla jistá, jestli se vůbec ještě nacházím na silnici. To nebylo úplně příjemné.
Bylo to náročné. Únava byla horší a horší, ale před čtvrtou hodinou ranní jsem se konečně ocitla za humny a v duchu jsem děkovala Bohu za to, že jsem tu náročnou cestu zvládla, a dojely jsme v pořádku domů, když v tom se to stalo. V podstatě úplně přesně nevím, co se vlastně stalo, respektive čím jsem to odstartovala, ale mám takovou teorii, že mě přemohl mikrospánek těsně před zatáčkou, a jak jsem do ní vjela, asi jsem se lekla a udělala jsem něco, co způsobilo, že jsem dostala hodiny.
Zvláštní bylo, že mě ani nechytla panika. Vím, že ze mě vypadlo jen: "No, super." A pak už jsem si připadala jako na pouťové atrakci a jen jsem čekala, do čeho to napereme. V hlavě mi jen jelo, co mám do pr.... dělat, abych to zastavila. Lítaly jsme od jedné krajnice ke druhé, svět se točil a pak už jsem jen viděla, že míříme předkem auta na svodidla v protisměru. Sešlápla jsem několikrát brzdu, což auto díky bohu zpomalilo a o svodidla už jsme se víceméně jen opřely. Motor se vypnul. Rozhostilo se ticho.
Zezadu se jako první ozvala moje dcera. "Tak teď se mi promítl před očima celý můj život."
"Taky jsem se dost bála." souhlasila s ní její kamarádka.
"Holky, měly jsme z pr..... kliku." řekla jsem já.
"Mami, jsi v pohodě?" nakláněla se ke mně zezadu moje dcera a hladila mě po ruce.
Mně ale jen hlavou jelo, že jsme na štorc v protisměru, a tudíž že musím co nejrychleji nastartovat a uklidit se na svoji stranu dříve než něco pojede. Autu nic nebylo, takže mi v tom nic nebránilo.
Co mě tedy překvapilo, že neproběhla žádná stresová reakce. Čekala bych od sebe, že budu rozklepaná, že budu mít problém dojet to domů, i když nám zbýval zhruba jeden kilometr, že přijde pláč ale vůbec. Nedostavilo se to ani se zpožděním. Dcera mě doma objala. "Mami, dobrý? Seš v pohodě?" dělala si starosti, ale já jsem byla v pohodě.
Bylo to zvláštní. Připadala jsem si jako robot. Když jsme v tom autě lítaly po silnici ze strany na stranu chvílemi popředu a pak zase pozadu nebo bokem, úplně jsem ztrácela přehled, kde se aktuálně nacházíme, ale necítila jsem strach spíš obavy. Bylo to tak strašně rychlé, že jsem vůbec nebyla schopná to dostat pod kontrolu. Nevěděla jsem kam točit volantem a co s nohama na pedálech, abych to ještě nezhoršila. Přála jsem si udělat něco, čím bych to zachránila, zastavila, vyrovnala, ale bylo to zcela mimo moje možnosti. Pak už jsem se jen modlila, ať nejede žádné auto. Uvnitř jsem se cítila ale nepopsatelně zvláštně. Starosti o to, kde a jak skončíme, se mísily se zvláštním klidem. Jako bych někde hluboko v sobě věděla, že to sice vypadá děsivě, ale bude to dobré.
Až když se to celé zpomalilo a já se v tom konečně dokázala trochu zorientovat, což bylo ve chvíli, kdy se auto předkem řítilo na ta svodidla, mi to umožnilo nějak začít reagovat. Brzdit. Poté co jsme se jemným nárazem o svodidla úplně zastavily, už to jelo. Restart v mém mozku proběhl relativně rychle a pak už jsem jen následovala jeho pokyny. Nastartuj motor, vycouvej, ukliď se na svoji stranu.
Dnes mě ze spánku probudil hlas mojí dcery, který zněl jako z velké dálky: "Mami spíš?" Snažila jsem se otevřít oči. Šlo to ztěžka, cítila jsem únavu.
"Proč se ptáš?" zeptala jsem se a únavou ztěžklá víčka jsem zase zavřela.
"No, jestli bys mohla Elišku odvézt na autobus." pokračovala dcera.
"Ale já asi ještě spím." povzdychla jsem si. "Kolik máme času?" zjišťovala jsem situaci.
"Nejpozději za 20 minut bychom měly vyrazit." odpověděla mi ona.
"O. K. To dám." řekla jsem odhodlaně a začala jsem se hrabat z peřin. Poslepu jsem zapnula kávovar a odebrala jsem se do koupelny.
Stihla jsem to ve stanoveném limitu i s vypitím šálku kávy a s očištěním auta od sněhu. Po včerejší epizodě je na mém autě pár odřených míst na předním nárazníku na straně řidiče. Jsem snad i ráda, že tam jsou. Kdyby tam ty šrámy totiž nebyly, snad bych si i myslela, že se mi to celé jen zdálo, tak zvláštní ten zážitek byl. Pohladila jsem odřená místa, omluvila se svému autu a znovu jsem nahoru poděkovala za ten dobrý konec a za ponaučení.
Než jsme vyrazily od domu, otočila jsem se v autě dozadu na holky a zeptala se: "A vy se nebojíte se mnou po včerejšku jet, holky?"
"Ne." odpověděly jednohlasně.
"Vždyť jsi to skvěle zvládla mami." dodala moje dcera.
"Tak se připoutejte, právě odlétáme." zahlásila jsem.
Jinak ale vím, že tohle měl v rukou někdo jiný než já, a kdyby nechtěl, aby to dopadlo dobře, mohlo to skočit všelijak. Byla to lekce. Zřejmě mi láskyplně a zároveň důrazně jen chtěl něco naznačit. No, protože se mnou se to jinak než důrazně nedá, že jo. ;-) Vždyť já vím a za lekci moc děkuji. Bylo to velmi silné.
