"Minulost už není a budoucnost ještě není. Člověk, který chce žít v přítomnosti, nemůže myslet, musí jen vidět a vstoupit do brány." Osho
To, co již nějaký čas viselo ve vzduchu, uzrálo a nyní se to stalo realitou.
Na blogu jsme se potkali již před časem. Já jsem pak z blogu zmizela, a Honza, myslím, tam měl taky nějakou pauzu. Navrátivší se, potkali jsme se v diskuzích u svých blogů znovu, aniž bychom jeden druhého vyhledávali. Vlastně mi až v průběhu diskuze došlo, že jsme si už v minulosti v rámci vzájemného komentování svých blogů jeden druhého všimli a zavětřili, že máme cosi společného.
V další fázi vzal na sebe Honza roli učitele, když jsem měla období psaní článků, u kterých jsem čtenářům neumožňovala pod články diskutovat, a on mě svým blogem vyzval k zamyšlení nad tím, zda to takto skutečně chci, načež po několika mých následujících blozích zkonstatoval, že možná nastal čas tu diskuzi zase zavřít. :-) Ne však pro mě. ;-) Diskuze se na chvíli vyostřily, což mi přineslo mnohá cenná poznání.
A tak jsme se opět potkávali v diskuzích, až nám život do cesty přihrál možnost potkat se v reálu.
Dosud jsem znala jen Honzův psaný projev z blogů a mailů. Věcný s přesahem za běžné vnímání světa. Na blogu je fotka, takže jsem měla nějakou představu i o tom, jak vypadá.
Potom se mi ozval Honza v telefonu. Další puzzle do skládačky. Jeho hlas zněl sympaticky, mladistvě a energicky. To probudilo moji zvědavost, neboť za hlasem se již rýsoval živý člověk. Tam jsem začala cítit dobrodružství, jaké to asi bude? Hlava začala pracovat. Třeba to bude divné, třeba si nebudeme mít co říct. A to jsou přesně ty chvíle, kdy je s hlavou zábava, když člověk úplně nepodlehne tomu, co začne chrlit. Její konstrukty mě bavily a musela jsem se jim smát. Mám opravdu ráda svoji hlavu, co ona všechno vymyslí. ;-)
Těsně před setkáním vrcholilo napětí. "Jsem na náměstí." říkal mi on do telefonu. "Už vidím zámek." pokračoval. "Taky jsem na náměstí, už bych vás asi měla vidět, ale nevidím vás." odpovídala jsem po telefonu já, ale o pár kroků dál už jsem přes silnici uviděla postavu s telefonem u ucha a věděla jsem, že to je Honza. A byl to Honza. Teda vlastně to byl ještě pan Tichý, respektive pan Honza. Podali jsme si ruce a pak jsem ho zavlekla do místní restaurace. ;-)
Mezi tím co si pan Honza užíval svoji alžírskou kávu a já se cpala zmrzlinou stracciatella a jahodovou, a později on tatarákem a já grilovaným kozím sýrem, jsme si povídali o svých životech. Tedy více mluvil Honza. Já jsem ukecaná spíš přes tu klávesnici a hlavně přirozeně jsem nastavená více na naslouchání, ale za mě to celé plynulo přesně tak, jak mělo. Nevnímala jsem, že by mezi námi bylo cokoliv v nerovnováze.
Naopak opět jsem pocítila vděčnost za hojnost, které se mi dostává. Super jídlo, dobré pití, příjemné prostředí restaurace, můj oblíbený číšník a hlavně milé setkání s živým blogerem, který už není jen osobou zcela schovanou za slovy svých textů, ale mužem, který má jiskru v oku, milý úsměv a příjemnou energii, což o člověku řekne mnohem víc než všechna slova.
Potvrdilo se, že to cosi společného mezi námi opravdu je. Spojuje nás to, že oba jdeme svým vnímáním života a světa až za zrak, protože víme, že život je zázrak, a s tímto vědomím jsme si na závěr potykali, takže teď už to není pan Honza ale Honza. ;-)
Minulost už není a budoucnost ještě není. Člověk, který chce žít v přítomnosti, nemůže myslet, musí jen vidět a vstoupit do brány. Zážitek se dostaví, ale nemůže být předem promyšlený, a tak se necháme překvapit, jestli nám život připraví nějaké další setkání a znovu spolu projdeme tou zlatou branou, abychom prožili své další tady a teď. ;-)
Dobrou noc vám všem přeji a v životě co nejvíce okamžiků v režii života.
