Už si nedávám lednová předsevzetí typu, budu chodit 3x týdně do fitka a 2x týdně běhat. Ke sportování mám totiž milion důvodů a předsevzetí si tak dávat nepotřebuji.
Poslední dobou se ale stále častěji kladu otázku, kudy se vydat dál. Přála bych si chtít být jogínkou. Mám na mysli tou ryzí jogínkou, ne tou, která cvičí jógu, protože je to zrovna v módě. Jogín je podle mě člověk, který usiluje o životní rovnováhu. Cvičí proto, aby jeho tělo bylo zdravé a vše v něm fungovalo, tak jak má. Snaží se o soulad těla, mysli i ducha. Nejede na výkon. Nedrásá mu žíly, že neudělá výmyk. V posilovně nedělá zálibné pózy před zrcadlem po každém cviku, ani se tam neproducíruje majíc v tváři výraz „samce na výstavu“. Necvičí proto, aby měl krásný zadek do plavek nebo aby vystavil svoje tělo na odiv ostatním či ulovil některého z výstavních samců. Je tady a teď, všemi smysly a opravdově. Chtěla bych to zažít, ale zatím jsem vším jen ne jogínkou.
Mám-li zrekapitulovat čím vším jsem při svém sportování, tak jsem:
1. ZAMINDRÁKOVANÁ HOLKA.
Mám zadek jako výstavní skříň, obří klepavá stehna a břicho jako bych byla těhotná. Tak to bylo to, co mě na výšce přivedlo ke cvičení. Každý pohled do zrcadla mě bolel. Vždycky jsem toužila po tom mít krásnou postavu modelky a sportováním jsem se k tomu nakonec i hodně přiblížila. Už nějaký pátek, zhruba 10 let, mám postavu, se kterou jsem relativně spokojená. Ta zamindrákovaná holka ve mně ale stále přebývá, stojí v pozadí a bojí se. Doslova se klepe strachy, že jí ten zadek zase naroste a ona se pak bude znovu nenávidět.
2. MASOCHISTKA. SEBEMRSKAČ.
Cvičení a sport mě často bolí. Dokonce to mám postavené tak, že když mě při cvičení nebo po cvičení nic nebolí, cvičila jsem buď špatně nebo málo. Když cvičím nebo sportuji, dělá mi dobře dát si opravdu HODNĚ do těla, jet naplno a dát do toho vše, co můžu. Tělo je pak příjemně unavené, hlava mlčí a ve mně se rozhostí ticho a mír. Pro ten klid a mír se příště zničím zase. A běda, když jsem se nezničila. Otrokář v mojí hlavě zuří a patřičně mi vyčiní. A to si pište, že příště se raději zase zničím než tohle poslouchat.
3. ZÁVISLAČKA.
Sport je pro mě drogou. Pro ten klid a mír se příště zničím zase. Myslím, že k tomu není třeba více slov.
4. LHÁŘKA.
Nalhávám si pohádky o tom, jakou jsem si vypěstovala disciplínu, ale za mým sportováním není ani tak pevná vůle jako spíš obavy ze ztloustnutí a taky z toho, že sama u sebe upadnu v nemilost. Co si budeme povídat, mám se raději s pevným tělem a fyzicky výkonnou než rozplizlou a ufuněnou. I ta samotná vidina disciplíny je moc příjemná. „Makám do roztrhání těla“ je prostě přijatelnější než „jsem líná jako veš“. A navíc je tady ta závislost. Pro ten klid a mír ………….. Je to ale tajnýýý, jo. Ne, že někomu z fitka vykecáte, že jsem ve své podstatě líná zamindrákovaná husa, která chodí do fitka jen proto, aby umlčela našeptávače, kterého má v hlavě. ;-) Nerada bych, aby tam na mě už čekali se svěrací kazajkou. ;-)
Přála bych si chtít být jogínkou, ale zatím jsem do té fáze nedospěla. Ještě chvíli si potřebuji pobýt s tou zamindrákovanou holkou a trochu si ji poňuchňat. Potřebuji se naučit se mít ji ráda, protože ta kila pravděpodobně přijdou a přijdou vrásky a paměť bude horší a ………., kdo ví, co všechno se zhorší. ;-) Ale pořád to budu já. Tlustější já, starší já, zranitelnější já, ……
Ještě se bojím pustit svého otrokáře. Nemám odvahu uvidět to, co se ze mě stane, když nad sebou nepocítím tu hrozbu pomyslného biče.
Ještě si neumím představit život bez své drogy. Mám strach, že zešílím a stane se ze mě zmatený blázen, který pobíhá po světě stíhán svými vnitřními hlasy.
Pro tento rok bych se ale ráda rozloučila se svojí lhářkou. Překáží mi. Překáží mi v tom uvidět tu zamindrákovanou holku a obejmout ji. Překáží mi v tom prohlédnout si svého otrokáře a poděkovat mu za to, že mě donutil zvednout svůj líný kulatý zadeček z gauče, přestat se litovat a raději něco dělat. ;-) Překáží mi v tom nazývat věci správnými jmény a mate mi v hlavě pojmy jako jsou disciplína a závislost. Začalo mi to vadit. Už tyhle lži nepotřebuji.
"Moje milá lhářko. Vím, že jsi mě chtěla chránit a moc ti za to děkuji. Teď už tě ale nepotřebuji. Teď už chci vidět pravdu. Sbohem, lhářko."
