Pokud neumíme přijmout a ocenit to, co máme teď, a myslíme si, že něco jiného by pro nás bylo mnohem lepší, neporozuměli jsme životu. Proto požehnejme všemu, co vnímáme jako těžké, neboť cesta za krásným zítřkem vede zrovna tudy.
Klid je situace, ve které prožíváme pohodu. Cílem seberozvoje je naučit se prožívat klid i v situacích, které nás doposud zneklidňovaly. Je to náplň na celý život. Stále tu bude něco, co nás bude zneklidňovat. O tom totiž život je. Bylo by pošetilé myslet si, že jednoho dne se probudíme, a už nebudeme zažívat nic jiného než klid. Ono by nás to totiž ani nebavilo a už ten fakt samotný by nás nejspíš zneklidnil.
My lidi jsme naivní v tom, že se stále domníváme, že jednou se něco stane, jednou nám něco docvakne, a potom už budeme žít šťastně a spokojeně až do smrti. Stále čekáme na osudové ráno, kdy vyskočíme radostně z postele a celý den prožijeme v euforii. A potom další a další, dokud nezemřeme.
Přihlašujeme se do různých kurzů, jásáme nad AHA momenty, které se v průběhu kurzu vynoří, a pak si ani nevšimneme, že se vypařily stejně rychle jako se vynořily. Cvičíme jógu, meditujeme, posloucháme podcasty, čteme moudré knihy a články, vyhledáváme komunity lidí, kteří zdá se, už na to přišli, snažíme se zapadnout, ale naše změna stále nepřichází. Stále to jde ztuha, stále je to boj.
Kde je asi ta chyba? Proč je náš život stále boj? Chyba je v tom, že nevidíme, že náš život je dokonalý už teď přesně takový, jaký je. Myslíme si, že to, co žijeme, není žádná hitparáda, a chtěli bychom žít jinak, lépe. Pokukujeme vedle a říkáme si, proč nemůžu žít třeba jako on/ona. A v tom je právě ta chyba, protože dokud se díváme na svůj život tímto způsobem, vysíláme energii, kterou si do života přitahujeme přesně toto. Nespokojenost, nedostatek, vidiny starostí a problémů.
Podmiňujeme-li si svoji spokojenost a své štěstí čímkoliv, co nemáme, tak prostě nemůžeme vysílat nic jiného než energii nespokojenosti a nedostatku. Poslední dobou je moderní chytat se berliček jako jsou afirmace, mantry, manifestace. Ke spokojenému životu nám ale nepomohou žádné mantry ani afirmace, pokud životu nerozumíme.
Jde o to, že pokud neumíme přijmout a ocenit to, co máme teď, a myslíme si, že něco jiného by pro nás bylo mnohem lepší, neporozuměli jsme životu. Nerozumíme-li životu, pak to znamená, že ani nevíme, jak by měl náš život vypadat, abychom byli spokojení. A potom ať si budeme přát cokoliv, i kdyby se nám to nakrásně splnilo, stejně šťastní nebudeme, neboť naše přání jsou jen fantazie, které jsou nereálné. Zjistíme, že naše očekávání ta splněná přání stejně nenaplnila. Čekali jsme něco, co stejně nepřišlo a nebo přišlo, ale my už chceme zase něco dalšího.
Často se nám pak stává, že jdeme od milníku k milníku a stále nejsme šťastní. „Až budu mít vysokou školu, bude to super. Až budu mít práci, bude to teprve super. Až se vdám a budu mít děti, tak teprve budu šťastná. Až děti vyrostou, to bude konečně svoboda.“ A tak se ani nenadějeme a všechno to je za námi a my jsme překonali všechna ta až, a ten skvělý život, na který jsme pořád čekali, nepřišel.
Neděsí vás to? A přitom stačí tak málo. Ráno vstát z postele a, i když se mi třeba vůbec nechce, dát do toho vše, co můžu, protože to je to, co teď mám. To je bod, od kterého se můžu odrazit někam dál. Někam, kde už třeba nebudu muset vstávat takhle brzy ráno, ale budu si moct přizpůsobit den tak, jak mi to bude vyhovovat. Tam se jde ale přes tohle moje těžký ráno. Nemůžu ho přeskočit, protože moje dnešní těžký ráno mě má naučit něco, co potřebuji k tomu, abych si potom uměla užít to, že vstávat nemusím.
Proto ti žehnám mé dnešní těžké ráno a stejně budu žehnat svému těžkému ránu zítra. Vím, že jsou tu pro mě. Přijímám, že vstávání je pro mě těžké a že prostě nejsem ranní ptáče, zároveň mi to nebrání v tom si to své těžké ráno užít, a to tak že jej plně vnímám a zároveň nedramatizuji to, že se mi nechce.
Užívejme si každé nové ráno, protože nikdo nikdy nevíme, jestli ještě bude nějaké zítra.
