Nikdy se nic neděje jen tak. A ani my lidé nikdy nic neděláme jen tak. Ke všemu máme nějaký důvod, ač je mnohdy skrytý tak dobře, že na něj ani sami nedohlédneme.
V roli oběti je každý, kdo věří, že mu někdo nebo něco brání v tom, aby mohl vzít život do svých rukou a změnit jej. Těmi domnělými faktory, které oběti brání ve změně, může být cokoliv. Mohou to být různé okolnosti, strachy či úzkosti, nemoci či lidé a mnohé jiné „překážky“, které překážkami jsou jen proto, že je tak oběť vnímá. Vše, čemu věříme, se stává naší realitou.
Kdykoliv předáváme zcela či částečně vědomě či podvědomě moc nad svým životem něčemu nebo někomu jinému, stáváme se obětí. V mnoha případech si ani neuvědomujeme, že jsme moc nad svým životem někomu nebo něčemu předali.
Moc nad svým životem předáváme třeba partnerovi, se kterým setrváváme ve vztahu, v němž jsme dlouhodobě nespokojení a nešťastní.
Moc nad svým životem předáváme kolegovi, který na nás přehazuje věci, jež by měl řešit on, a necháváme si to líbit.
Moc nad svým životem dáváme i tomu, do nějž vkládáme naděje, že nám pomůže změnit náš život. Obětí se stáváme prostě v každé situaci, ve které uvěříme, že někdo nebo něco má moc nad naším životem, ať už si myslíme, že náš život může ovlivnit negativně či pozitivně.
Moc nad naším životem si bere vlastně cokoliv, co nám vadí, neboť to nás potom ovládá a zkresluje to náš pohled na svět a na život.
A můžeme si být jistí, že kdykoliv komukoliv nebo čemukoliv dáváme moc nad svým životem, s odevzdanou odpovědností otevíráme rovněž prostor pro manipulaci a vysloveně si říkáme o to, aby s námi bylo manipulováno. Velkým manipulátorem ale často bývá i sama oběť.
Oběti se často cítí ohrožené a prožívají strach, úzkosti, pocity marnosti, a tato role je obvykle stojí hodně energie. Oběti bývají životem velmi unavené, mnohdy až zcela vyčerpané, a bohužel mívají tendenci vzít si energii od lidí ze svého nejbližšího okolí.
A proč že se uchylujeme do role oběti, když je to tak vyčerpávající a stojí nás to tolik energie? Co z toho tedy máme? (Pozn.: Uvedené informace neplatí o lidech, kterým byla role oběti přisouzena, a není tedy v jejich moci z ní vystoupit, ale pouze o lidech, kteří jsou vybaveni na to, aby to zvládli.)
V roli oběti bývají někdy lidé, kteří mají hluboce narušený vztah k sobě samým. Je to forma sebedestrukce, kdy tito lidé zpravidla mívají za sebou nějaký traumatický zážitek, vlivem kterého došli k přesvědčení, že žít jako oběť si z nějakého důvodu zaslouží. Protože ta sebedestruktivní energie bývá velmi silná, a protože si do života přitahujeme to, co vyzařujeme, není nic neobvyklého, že jim do života vstoupí tyran, a nekončívá to pak někdy úplně dobře. To už jsou ale spíš případy patologického chování.
Nejběžněji se ale do oběti stylizujeme proto, abychom se zbavili odpovědnosti. Obětí se stáváme, když neumíme, nejsme dost silní nebo nejsme ochotni čelit skutečným důvodům, které nám brání vzít život do svých rukou, a tak ukazujeme ven. Tam, vně nás, označíme něco nebo někoho za příčinu toho, že náš život není takový, jaký bychom si ho přáli mít. Dává nám to možnost se tak na něco nebo na někoho vymluvit. „On mi nepomohl.“ „On mě zradil.“ „Musím se starat o rodiče.“ „Jsem nemocná.“ Je to pro nás jednodušší hledat viníky vně než se podívat dovnitř do sebe samých a uvidět pravdu, a přijatelnější než si přiznat, že nejsme schopní/ochotní přijmout život takový, jaký je, a nemáme koule na to žít jej tak, jak bychom chtěli.
Zní to možná tvrdě, ale trvalých změn v životě není možné dosáhnout jinak než tak, že se bez vytáček podíváme pravdě zpříma do očí. Ten pohled bývá hlavně zpočátku velmi nepříjemný, často to doslova až bolí, ale ten výsledek za to stojí, věřte mi.
