A takhle já to mám. Kde se vzal, tu se vzal, odněkud se vynořil a vykouzlil mi hezčí den. Protřu si oči, jestli se mi to nezdá, ale stále tam stojí srdce otevřené. Lidé jsou boží, a stále je za co děkovat.
Tak konečně nám zase nasněžilo. Vykročila jsem ráno z domu do čerstvé a poměrně vysoké sněhové peřiny. Něco do rána nasněžilo. Brouzdala jsem se sněhem k autu a užívala si toho, jak mi sníh pod nohama relaxačně křupe. To je terapie, panečku.
Přišla jsem k hromadě sněhu, o které jsem se domnívala, že je to moje auto. Pro jistotu jsem stiskla na klíči tlačítko odemknout. Auto pod sněhem na mě souhlasně zablikalo. "Ano, jsem to já." Rukou jsem oprášila rám dveří, abych neměla všechen ten sníh na sedadle hned, jak otevřu dveře.
Pak jsem chvíli tančila kolem auta střídavě se smetáčkem a se škrabkou. Sněhu mělo mé auto ještě kousek nad úroveň prahu. Přední kola byla hodně zanořená ve sněhu. Byla jsem zvědavá, jestli se z toho dostanu bez zásahu hrabla či lopaty, ale těšila jsem se na to. Manévry ve sněhu to je moje.
Nastartovala jsem a sešlápla plyn. Zřejmě příliš nesměle, ihned mi to totiž chcíplo. Musím být agresivnější, projelo mi hlavou, a tak jsem to pořádně rozjela. Plyn, zhoupnout se ve sněhovém dolíku a zase plyn. Po chvíli snažení, kdy auto řvalo a kola se točila naprázdno, jsem usoudila, že to nepůjde. "Musím pro lopatu a vyházet sníh alespoň zpod kol, tohle už je na Toyotku moc." zamumlala jsem si pro sebe a vydala jsem se směrem k domu.
Najednou kde se vzal, tu se vzal, odněkud se vynořil neznámý mladý muž s hrablem.
"Pojďte, já do vás zatlačím." promluvil ke mně a mířil k mému autu.
Překvapeně jsem se za ním dívala, a asi z toho šoku, že se v brzké ranní hodiny někdo cizí takhle zajímá o to, abych vyjela, ze mě neuváženě vypadlo: "To je dobrý, já si to odházím."
On ale jako by mě neslyšel, pokračoval rozhodně v nastaveném směru.
"To auto je zapadaný ale docela dost." vykročila jsem už skoro odevzdaně za oním odhodlaným mladým mužem, který byl zřejmě svědkem mých marných pokusů o to vymanit se se svým autem ze sněhových závějí, a rozhodl se moji snahu ocenit. A nebo se už na to nemohl dívat.
Byl neoblomný a nedal se mnou od vykonání dobrého skutku ničím odradit.. "To dáme." řekl rozhodně a vrhl se před mé auto, aby odházel sníh zpod předních kol. Pětkrát mocně máchnul hrablem a pak zavelel. "Můžeme."
"Moc vám děkuju." řekla jsem vděčně než jsem usedla za volant a ještě jsem po něm vrhla děkovný pohled, který asi neviděl, protože se už soustředil na to, že bude tlačit. Pak už to bylo jen šup šup a byla jsem ze sněhové závěje rázem venku. Zablikala jsem několikrát na znamení díků a celou cestu do práce mě pak hřálo u srdce.
To já bych si to auto z té závěje vyprostila. Vyhazuji sníh ráda, když na to přijde, ale přišla bych pozdě do práce. A hlavně je to moc hezký, když cítíte, že je o vás postaráno, a že pořád jsou tu lidé, kteří se zajímají.
Stále je za co děkovat. Každý den, každou hodinu, každou vteřinu našeho života. A tak vás tímto zdravím ze svého světa, kde lidé jsou jednoDuše boží, a přeji vám příjemný večer.
