Obecně velmi mnoho lidí si myslí, že prázdnotu v sobě mohou zaplácnout partnerem, ale je to asi častější jev u nás žen, i když zřídkavé to není ani u mužů, že od svých protějšků očekávají, že je udělají spokojenými a šťastnými.
Nemám televizi a ani rádio moc neposlouchám. Nicméně včera, když jsem jela z práce, napadlo mě, jestli by se mi třeba na některé stanici zrovna netrefili do noty nějakou písničkou. Namísto toho jsem si náhodně vyslechla vtípek o ženách, který mě docela pobavil a inspiroval k napsání článku. Vtip zněl zhruba takto:
"Bůh dal ženě, obočí. Žena je ale nespokojená, vytrhá si ho a namaluje si jiné.
Bůh dal ženě řasy. Žena je ale nespokojená, nalepí si hustší a delší řasy.
Bůh dal ženě nehty. Žena je ale nespokojená a musí mít gelové nehty.
Bůh dal ženě rty. Žena je ale nespokojená a nechá si udělat plnější a větší rty.
Bůh dal ženě ňadra. Žena je ale nespokojená, chce ňadra buď menší a nebo větší.
Když ženy nedokáže udělat spokojenými ani sám Bůh, jak to potom mohou dokázat obyčejní muži?"
;-) :-)
No, ruku na srdce, ženy, něco pravdy na tom je, neboť muži, ti si zpravidla umějí najít zdroj své spokojenosti. Je v podstatě jedno, jakými způsoby svůj život naplňují či sportem aktivně nebo pasivně, posezením v hospůdce, rybařením, kutilstvím, .... Každý jsme jiného ražení a každého nás naplňuje štěstím něco jiného. Muži zpravidla nemívají problém najít si to své. To my ženy často míváme pocit, že ty jejich záležitosti jsou nám překážkou v tom, abychom my byly středobodem jejich vesmíru a pak děláme možné i nemožné, aby se jejich svět točil kolem nás. Ono to třeba chvíli může být roztomilé a zábavné, ale po čase to začne otravovat. Potom dost záleží na tom, jak moc nás ten náš muž miluje a kolik má trpělivosti.
Zčásti nás tudy asi nasměroval život našich rodičů, jak to měli oni a co my jsme si z toho vzaly, zčásti je to tak nějak dlouhodobě zažité, protože my už jako malé holčičky sníme o tom princi, co nás vysvobodí ze spárů hladové saně, a potom spolu budeme spokojeně žít až do smrti, zčásti to může být také tím, že my ženy jsme přirozeně nastavené na to naslouchat a být k dispozici druhým více než samy sobě, a tak se nám stává, že se v sobě ztratíme nebo že zapomeneme, co jsme kdysi dělávaly rády. To muži zpravidla nezapomenou jít na pivo s kamarády a nebo na hokej či fotbal nebo si jít zahrát šipky. Pro spokojenost je třeba něco udělat. ;-)
Každý bychom si ale ten svůj zdroj spokojenosti měli najít sami v sobě, neboť teprve, když dokážeme být spokojení sami o sobě, můžeme se o svoji spokojenost podělit s partnerem. Vztah má smysl tehdy, pokud máme ze sebe co dát. Pokud ale nejsme šťastní a hledáme zdroj své spokojenosti v partnerovi, pak si primárně od něj chceme brát. Očekáváme od něj, že nám bude schopný dát to, co si nejsme schopní dát sami, a to je ten kámen úrazu. Začneme na něj tlačit.
Jsme-li ale prázdní a nezralí, tak vlastně bohužel nevíme, co by nás šťastnými udělalo, a proto ať se partner snaží sebe víc, stejně to nebývá dost, protože se zpravidla ukáže, že to není úplně to ono. Proto se často říká, že ženy nevědí, co chtějí, a nedají pokoj, dokud to nedostanou. Ano, jen zralý člověk totiž skutečně ví, co ho udělá šťastným. Ti druzí si jen myslí, že to ví, a tak se pořád za něčím ženou nebo se něčeho domáhají. Když pak toho něčeho dosáhnou, tak většinou zjistí, že to nebylo ono, protože pocit spokojenosti byl jen krátkodobý a nebo se vůbec nedostavil, a tak chtějí zase něco jiného, a tak to jde pořád dokola.
Když člověk ví, co je skutečně to jeho, co ho dělá šťastným, tak si také většinou uvědomuje i to, že je si toho sám strůjcem, odpovídá si za to. A být ve vztahu s člověkem, který si je vědomý toho, že on si sám za svoji spokojenost odpovídá, je čistá radost, neboť takový člověk je s vámi, protože s vámi chce být, není s vámi proto, že od vás něco chce, že si vás otypoval na člověka, do kterého vkládá naději, že by mohl přehlušit tu prázdnotu, co v sobě má a udělat ho spokojeným.
Lidé, kteří jsou si vědomí své vlastní odpovědnosti, neviní druhé z toho, že se pro ně obětovali nebo že jim zkazili život. Vědí, že k čemukoliv se rozhodli, byla to vždy jejich volba. Uvědomují si, že v každém okamžiku svého života jsou stále na cestě a čímkoliv si prošli, kamkoliv je to dovedlo, mělo to vždy svůj důležitý smysl. I soužití s "nesprávným" člověkem je zpravidla nezbytné, aby člověk pochopil věci, které by mu třeba jinak nedošly. Odpovědní lidé si nestěžují, nevyjmenovávají důvody, proč je něco těžké nebo proč něco nejde, prostě si stanoví záměr a za ním si jdou s trpělivostí, pokorou, vírou a vědomím, že cesta je cílem, a proto ani nikdy není proč tlačit a kam spěchat. Vše je tak, jak má být a všechno má svůj čas.
