Jak říká moje duchovní učitelka, nejsofistikovanějším programem ega je "stav bez ega". Jakmile se začneme zabývat myšlenkou "nemít ego", můžeme si být jistí, že to je právě projev ega, které se snaží mít situaci pod kontrolou.
Před pár dny pod příspěvkem jedné mé oblíbené autorky se rozjela diskuse na téma ego. Mít či nemít ego toť otázka. Všichni lidé, kteří se vydají na cestu seberozvoje, dříve nebo později dospějí do bodu, kdy si začnou klást otázku, co se svým egem?
Jako by ego bylo původcem všeho zla. Ego způsobuje, že cítíme bolest a prožíváme utrpení. Když s námi cloumá ego, chováme se "nepatřičně". Když jednáme pod vlivem ega, nejsme to my, zaznělo v diskusi. To vše je i není pravda.
Jsme lidé a jako takoví máme ego. Je to jedna z charakteristik pro člověka typická. Ega se nikdy nezbavíme, protože je prostě naší součástí. S egem se jen můžeme naučit žít a je několik možností, jak to můžeme dělat. Můžeme ho popřít a dělat, že neexistuje, můžeme s ním bojovat a nebo můžeme přijmout, že tady je, a že občas na nás zaklekne a trošičku nás potrápí. Je to ale kámoš a dělá to pro nás, protože jak bychom jinak chtěli vyrůst, kdyby z nás někdo čas od času nevytáhl napovrch to nezralé, co v nás je, a dal nám tak příležitost si to zpracovat? ;-)
To, že se občas přihlásí naše ego a vyhodí nás z kolejí, neznamená, že svůj život žijeme egem a že jsme tím pádem nevědomí. Když o svém egu víme a ve chvíli, kdy jsme zmítáni neklidem, který v nás spustilo ego, si ten proces uvědomujeme, pak je to vědomý proces.
Život bez ega je iluze. Jak říká moje duchovní učitelka, nejsofistikovanějším programem ega je stav bez ega. Jakmile se začneme zabývat myšlenkou "nemít ego", tak si můžeme být stoprocentně jistí, že to je právě projev ega, které se snaží mít situaci pod kontrolou.
Ego nás stále bude konfrontovat někdy méně někdy více. Ego sice nehledá naplnění, jak v diskuzi někdo poznamenal, ale přes ego dospíváme k hlubší pravdě právě tím, že nás čas od času vystaví neklidu, který my si máme zpracovat, a díky tomu si pak můžeme dojít k novému poznání. To zpracovávání ale není žádná lopota. Probíhá to tak, že jen jsme s těmi emocemi. Nikam od nich neutíkáme (k televizi, na internet, za kamarády, ....), nikam je neschováváme, ani je zbytečně nedramatizujeme, prostě si jen zalezeme někam do ústraní a sledujeme, co se v nás děje.
Když se umíme postavit do role pozorovatele, a vidíme, jak s námi ego cloumá, pak už nejsme pod jeho vlivem. Naopak naše ego pracuje pro nás. V tichosti si zpracováváme téma, které nám skrz něj přišlo. Utrpením je, když ten proces dramatizujeme. Když egu to drama uvěříme. Když ale už víme, že je to jen lekce, že skrz to jen máme projít, abychom se posunuli zase dál, pak se z toho postupně stává zábava a život se tak stává hrou, která baví, neboť jeho hranice se stále posouvají a člověk si říká, kam až mě to pustí, kam až mohu dojít.
Jestliže mě něco vede k hlubší pravdě, pak se patří být za to vděčný. Ego mě tam vede, proto se učím s ním mít hezký vztah. Je to kámoš. Chtěla-li bych ego přehlížet s tím, že je to prázdný myšlenkový rámec, jak v diskuzi někdo napsal, podhodnotila bych význam emocí, které ve mně ego spouští. Já ale vím, že moje emoce jsou oprávněné.
Rozdíl mezi mnou před časem a mezi mnou nyní je v tom, že já si uvědomuji, že mám emoce a že mám ego a ve všem, co prožívám si sama sebe uvědomuji. To je žít vědomě. Ne něco potlačovat, nýbrž si uvědomovat. Nemáme vytvářit lepší verzi svého já tak, že v sobě něco potlačíme. Naopak my máme sebrat veškerou svoji odvahu k tomu, abychom se nebáli uvidět se i se svými stinnými stránkami, které máme všichni, protože jsme lidi. Tím, že se uvidíme, pak se přirozeně začne dít změna. Nikoliv však změna tlačená naší vůlí, tedy egem a ještě k tomu nepřiznaným egem.
Pokud máme špatný vztah se svým egem, nenaučíme se nikdy přijmout sebe jako celistvou bytost. Jsme lidi, všichni máme své stínové já a pokud se máme stát celistvými, je třeba přijmout své stinné stránky, které se nám ne zcela líbí. A ty na povrch vytahuje právě naše ego. Když ho popíráme, jako něco nepotřebného, co nám jen komplikuje život, jako bychom popřeli i část sebe samých.
V diskusi někdo psal, že egem tlačíme sebe i okolí. To ale děláme jen, když si v daný okamžik plně neuvědomujeme, že jsme aktuálně pod vlivem ega. Pokud jsme schopní si to v daný okamžik uvědomit, tak pod vlivem těch emocí už nejednáme, uvnitřňujeme se a v tichosti si zpracováváme, co nám ego o nás zase prozradilo tím, že v nás spustilo nějaké prudké emoce.
Naopak zakazujeme-li si emoce, které v nás ego spustí, tak to je potom tlak, a hlavně se nikam neposouváme, neboť popíráme, že něco cítíme. Snižujeme význam toho, co cítíme. Děláme to, protože to, co cítíme, se nám nelíbí. Nepřijímáme to. Jestliže ale něco nepřijímáme, pak to zároveň potlačujeme do nevědomí, a potom asi nemůžeme žít zcela vědomě. :-)
Je tedy jedno, jestli jsme aktuálně v čisté lásce a nebo jestli zrovna něco přechroustáváme, protože se nám rozjelo ego, pokud si to vše uvědomujeme.
Dospěli jsme do fáze, kdy už nemusíme dělat nic jiného než být, pozorovat myšlenky, prožívat emoce. Změna se pak děje vlastně sama. Nejsme ani utrpení, nejsme ani myšlenka, nejsme ani emoce, nejsme ani program, nejsme ani tělo, jsme tím, co si to všechno uvědomuje.
