Chtěla jsem na facebooku sdílet příspěvek, který vybízel lidi k tomu, aby nekomentovali druhé. Cílem tohoto konkrétního příspěvku bylo podpořit ženy v tom smyslu, že ať jsou, jaké jsou (tenké, silné, .....), jsou v pořádku.
Už jsem skoro klikla na tlačítko sdílet, protože souhlasím s nekomentováním vzhledu. Naše těla nám celý život slouží a jako taková si rozhodně zaslouží být přijímaná a milovaná tak, jak jsou. Ale ještě než jsem příspěvek dala sdílet, tak jeho odkaz zřejmě doputoval z hlavy hloub, a tam už se nejásalo tak jako v hlavě. ;-)
V příspěvku zaznělo zhruba toto:
"Pokud uvidíte hubenou ženu v bikinách, hleďte si svého"
"Pokud uvidíte silnou ženu s odhaleným břichem, hleďte si svého."
"Pokud uvidíte ženu bez podprsenky, hleďte si svého."
"Pokud žena jakékoli velikosti nebo tvaru neodpovídá vaším parametrům pro krásu, protože je příliš "hubená" nebo příliš "tlustá" nebo .........
....... hleďte si svého a nechte si své toxické komentáře pro sebe."
"Nemáte právo na to chovat se tak, aby se někdo kvůli vám cítil méněcenný jen proto, že nesplňuje vaše normy pro krásu."
Hlava zajásala. Přesně. Nechte si všichni své toxické komentáře a hleďte si svého.
Uvnitř se ale objevil divný pocit a moje ruka už na tlačítko "sdílet" nechce kliknout. Proč když hlava dává příspěvku za pravdu?
A tak jsme zpět u ega. ;-)
Ego rádo poučuje, co by se mělo a nemělo. Jak bychom se měli a neměli chovat. :-) Došlo mi, že stejně jako nikdo není oprávněn k tomu, aby hodnotil něčí postavu, tak já nejsem oprávněná k tomu poučovat někoho o tom, že by neměl hodnotit. Proto se objevil ten divný pocit, který vystřídal radostný jásot hlavy. Souhlasím sice s nehodnocením, ale tak to mám já. Co mě opravňuje k tomu chtít to po druhých?
Hodnotíme-li druhé za to, že někoho hodnotí, tak vlastně děláme to stejné jako oni. Je jedno, co na lidech hodnotíme. Vždy je to hodnocení. Hodnotíme-li někoho za jeho chování, neuvědomujeme si přitom důležitou skutečnost, že daný člověk v tu chvíli jedná z aktuální úrovně svého vědomí, a v daný okamžik se tedy ani jinak chovat nemůže. A poučovat nemá smysl. Za prvé, kdo jsme, abychom někoho poučovali? Za druhé, pokud po někom chceme, aby se choval tak, jak chceme my, tak je to manipulace.
Poučování má stejně pramalý účinek. Pokud se někdo chová na základě morálních pouček, které má nahrané v hlavě, a jeho chování nepramení z vnitřní podstaty jeho osobnosti, stejně to nemá velkou váhu a projeví se to dříve nebo později v jiné oblasti života.
To je jako s dětmi. Můžeme jim stokrát něco říkat a je to marné. Učí se z našeho vzoru, kopírují naše chování. Proto jediné a to nejlepší, co můžeme udělat, je motivovat lidi svým chováním. Trvalé změny se dějí vždy zevnitř, a my jsme oprávnění pouze k tomu měnit sami sebe. Každý si má o sobě rozhodovat sám a pak za své chování přijmout odpovědnost. K nehodnocení člověk prostě musí sám dozrát. I já jak je vidno. ;-)
Nehledě na to, že jsou tam ještě dva další rozměry. Hodnotícího člověka nepotkáme, jsme-li ukotvení ve svém středu, neboť pak vyzařujeme úplně jinou energii než toxický člověk, a zákonem přitažlivosti už si tedy do života takové lidi nepřitahujeme. To je jedna věc.
A druhá věc je, že pokud nám takoví lidé do života ještě chodí, tak je to známka toho, že něco ještě nemáme zcela zpracované, a potom bychom je ale měli vítat, neboť jsou to tzv. učitelé, kteří do našeho života přicházejí, abychom se právě od těch toxických myšlenek očistili, uvědomili si svoji hodnotu, povznesli se nad soudy druhých lidí a přestali svoji hodnotu odvozovat od toho, co říkají druzí. Přišli nás probudit, za což se patří jim poděkovat.
Stejně tak by se ke mně nedostal tento příspěvek, kdybych už na tom byla tak, že by tyto věci nepokoušely mé ego a nesváděly mě tak z cesty. Já jsem za něj ale ráda. Ta hra ega mě pobavila a to je ta hra, o které jsem mluvila v diskuzi, která se rozvinula u příspěvku jiné blogerky. Uviděla jsem samu sebe, že chci lidi poučovat. To je můj stín a já ho vidím. :-) Tím že ho vidím, přirozeně se sám postupně začne rozpouštět. Nic si nezakazuji, neměním to hlavou, pouze to vidím, jsem v tom vědomě.
Příspěvek jsem nesdílela, neboť mi to něco uvnitř nedovolilo. Spíš by se tomu chtělo říct: "Jen houšť do nás. Klidně hodnoťte. Potřebujeme potrénovat, ukotvit se ve svém středu. Předem vám tímto děkujeme za vaši péči." :-) V podstatě pravý opak než si myslela hlava.
No, možná jsem si předchozím odstavcem trochu naběhla na pěst, ale vzhledem ke čtenosti mých příspěvků by to nemuselo být až tak hrozné. ;-) To snad dám. Jak říká jeden náš skoro devadesátiletý pacient: "Já si věřím, že to zvládnu." ;-)
