"Seš mimozemšťan?" řekl někdo ve tmě kousek ode mě. "Ano, to jsem, a jak ty to víš?" odpověděla jsem já.
Usadila jsem se na gauč, pohodlně jsem se opřela a zavřela oči. Cítila jsem jak moje tělo po celém dni těžkne únavou. Nechala jsem ji, ať se v mém těle zabydlí a zcela jsem se jí oddala. Usnula jsem. Probudila jsem se asi za 10 minut. Bylo osm hodin večer a já, i přestože jsem byla unavená, jsem cítila, že se s dnešním dnem ještě nechci úplně rozloučit.
Rozhodla jsem se, že než si mě únava zcela podmaní, půjdu se ještě ven nadýchat voňavého podzimního vzduchu. Věděla jsem, že dnes to nebude na mé oblíbené večerní toulky mimo civilizaci, ale pár kilometrů poblíž lidských obydlí že bude fajn. Neřešila jsem, kam půjdu a šla jsem tam, kam mě nohy nesly. Donesly mě do míst, kde není veřejné osvětlení. Nevím, proč tam není. Ta cesta vede k obydlené čtvrti, ale večer tam bývá tma jako v pytli.
A jak jsem šla tou tmou, slyšela jsem před sebou hlasy, které se blížily. Když byly už docela blízko, ozvalo se volání ze tmy: "Dobrý večer, prosím vás, máte psa?" A tak jsem do tmy zavolala: "Ne, nemám." "Tak dobrý." odpověděla neviditelná, podle hlasu, žena, a ke mně se zhruba ve výšce mých kolenou doslova kosmickou rychlostí začal přibližovat svítící fosforově zelený obojek. "Až zjistí, že nemáte psa, nebude mít zájem, nebojte." uklidňoval mě ženský hlas ze tmy, a pes mě opravdu těsně minul a běžel dál. Po chvíli mě minula také skupinka odhadem tří lidí. Ač jsme na sebe neviděli, popřáli jsme si dobrý večer a pokračovali jsme každý ve zvoleném směru.
Šla jsem tmou dál a uslyšela jsem před sebou kroky, které se ke mně blížily. "Seš mimozemšťan?" řekl někdo kousek ode mě. "Ano, to jsem, a jak ty to víš?" odpověděla jsem já, a obě jsme se zasmály. Podle hlasu to byla také žena nebo dívka a tu větu vyslala zřejmě proto, aby dle zvuku mého hlasu mohla lépe odhadnout mé souřadnice a předejít tomu, že se srazíme. Podařilo se to, zvládly jsme to bez srážky.
Obě ta setkání se odehrála v horizontu pěti minut. Pobavilo mě to a zahřálo u srdce. Zase jsem pocítila velkou vděčnost za to bezpečí, které mi je přáno, a za vtipná a lidská setkání s milými lidmi na cestě černo černou tmou.
Setkání do třetice už proběhlo za světla pouličních lamp. Již jsem se blížila k domovu a kus přede mnou šel muž s velkým psem. V duchu jsem se musela smát. Ten pes šel jako dámička. Zadní nohy měl hodně u sebe a tak zvláštně cupital. Připomínalo mi to chůzi načančané elegantní dámy v botách na vysokých podpatkách, která se sebevědomě nese, dělá malé krůčky a přitom svůdně kroutí prdelkou. Pes jako by mě zezadu cítil, stále se ohlížel a zdráhal se jít. Byla jsem k nim stále blíž a blíž, až jsem je předběhla. S pánem jsme se pozdravili, na psa jsem se usmála a pohladila ho alespoň pohledem, byl tak zajímavý a sladký, ale mám respekt k cizím psům, a tak jsem šla dál.
Chvíli se mě drželi, ale postupně se začali vzdalovat. Nicméně asi po pěti minutách jsem někoho ucítila v zádech a byli to zase oni. Opět mě došli. Měla jsem za to, že jdu docela svižně, a tak jsem se na pána otočila a zeptala se ho: "Zpomalila jsem a nebo vy jste zrychlili?" Pán se usmál a pravil: "My jsme zrychlili. Já jdu podle něho. Před tím se coural, asi se mu ještě nechtělo domů. No, a teď začal hnát, skoro jsem musel běžet. Jestli si měříte čas, tak nebojte, jdete pořád rychle." Pak jsme si oba popřáli hezký zbytek večera a s tím jsme se rozloučili. Naposledy jsem se podívala za tím okouzlujícím psem, který se zrovna v tu chvíli nesl napříč silnicí. Podle toho jak o něm páníček mluvil, je to on, takže asi pes travestita, ještě mi proběhlo hlavou a v duchu jsem se tomu zasmála.
Ušla jsem krásných 9 kilometrů. Venku bylo příjemně. Na druhou půlku října bylo tedy až nebývale teplo, ale vzduch už tak jako tak voní podzimem. Než jsem došla domů, ještě jsem si z mostu poslechla ukolébavku, kterou mi zazpívalo Labe pode mnou. Byla tak neskutečně krásná, že mi po těle vzrušením naskočila husí kůže.
Do postele jsem ulehala příjemně unavená a s velkou vděčností, že život je opravdu vzácný dar.
