Kdo by to byl řekl do býka?! Vypadá jako takové klidné těžkopádné zvíře. Jen stojí, zírá a přežvykuje. Každý krok si důkladně rozmyslí. Vždyť dělat zbytečné kroky, které se nevyplatí, je tak vysilující. Všechno je třeba nejprve si řádně promyslet. Ano, tak to jsem přesně já. :-) Na druhou stranu ale stačí zatleskat, zakřičet, udělat nečekaný prudký pohyb a z býka je neřízená střela řítící se bezhlavě vpřed. To je potom korida a ani mu nemusíte mávat červeným hadrem před očima. A to jsem taky já. :-) Naposledy mě takhle vyplašila zoubková víla. :-)
To se naší pětileté dceři konečně splnilo její toužebné přání a vypadl jí její první mléčný zoubek. Neumíte si představit, jak traumatizující to pro ni bylo, když všem dětem ze třídy vypadávaly zuby a jí stále ne. :-) Ty děti jsou stejně divní tvorové. To já se vůbec netěším, až mi začnou padat zuby. :-D To byste ji ale museli slyšet. To bylo stížností, jak je to nespravedlivé. „Kačenka je mladší než já a už jí vypadly tři zoubky. A já jdu po prázdninách do školy a ještě mi žádný zub nevypadl, ani se mi žádný nekýve.“ :-) Ale konečně nastal ten den D i v naší chlebárničce. Šlo to velmi rychle. Jeden den se zoubek začal kývat a druhý den se zapomněl při obědě v bramboře. JENŽE ten den jsem měla hodně napilno a nestihla jsem koupit žádnou maličkost. Přišla jsem z práce domů večer o půl osmé a dcera mi nekompromisně oznámila, že jí vypadl zoubek a že v noci přijde zoubková víla a něco jí přinese. Ač jsem se opravdu snažila vymyslet něco, co by se dalo vydávat za dárek od zoubkové víly, nic vhodného mě nenapadlo. Doufala jsem, že to ráno nějak navléknu a že dceru přesvědčím, že zoubková víla k nám přijde až další noc. To byla ale velká chyba! Tak velké zklamání, které ráno přišlo, jsem nečekala. Dcera nasadila tak srdcervoucí pláč, že z toho moje býčí srdce málem puklo. Plakala, že zoubková víla je podvod, a že malé děti by se takhle podvádět neměly a plakala a plakala a plakala a zdálo se, že už plakat nikdy nepřestane. Nenapadlo mě nic banálnějšího než, že zoubková víla asi měla hodně práce. „Třeba vás včera bylo hodně dětí, kterým zoubek vypadl a ona to chudák nestihla vás všechny navštívit a obdarovat.“ Zpočátku to moc nepomáhalo, ale potom se jí to přece jen rozleželo v hlavičce a najednou ožila. Začala nanovo spřádat příběh o zoubkové víle a byla si naprosto jistá tím, že až přijde ze školky, už bude mít pod polštářem nějaký dáreček. „Třeba ano, souhlasila jsem,“ a už jsem přemýšlela, kdy vyrazím do města a co koupím. Dceru jsem odvedla do školky a sedla jsem si k počítači, že budu pracovat. Zabrala jsem se do práce a oči od počítače jsem zvedla ve chvíli, kdy hodiny ukazovaly skoro čtvrt na jednu. „Slíbila jsem Anetce, že ji dnes vyzvednu po obědě,“ zhrozila jsem se a vypálila jsem jako raketa do školky. V tom mi problesklo hlavou: „ZOUBKOVÁ VÍLA!!!“ „Já jsem na ni zase zapomněla.“ Představila jsem si dceru, jak první její cesta bude směřovat k postýlce, aby se podívala pod polštář, co že jí to ta zoubková víla nadělila. Píchlo mě u srdce při představě, že zase nasadí ten svůj ranní pláč, až zjistí, že pod polštářem opět nic není. „Ne, to prostě nezvládnu! Musím ještě něco koupit!“
Letěla jsem do města jako splašená. Měla jsem v hlavě tričko s postavičkami z Ledového království, které dcera nedávno zahlédla ve výloze a moc se jí líbilo. To je ideální dárek od zoubkové víly. Už jsem si promítala v hlavě, jak se z trička raduje. Jenže co čert nechtěl. Na dveřích byla cedulka: „Jsem u lékaře, otevřeno bude od 12:40.“ Tak dlouho jsem čekat nemohla. Přemýšlela jsem co teď. Instinktivně jsem běžela městem nahoru a vběhla jsem do jiného krámu. Nějaké dvě ženy tam vybíraly dětskou mikinu a prodavačka jim zrovna něco radila. Potom se otočila na mě a než stačila cokoliv říct, já to na ni bez okolků vybalila: „Musíte mě zachránit! Potřebuji tričko s krásným obrázkem pro pětiletou holčičku. Potřebuji ho rychle. Za dvě minuty mám být ve školce a zapomněla jsem, že k nám má přijít zoubková víla.“ Prodavačka velmi rychle pochopila, že tady prodá i drahé tričko a vyrovnala přede mě trička s obrázky. Naštěstí krásné bylo jen jedno, takže nebylo moc řešit. Rozesmátá od ucha k uchu jsem jí poděkovala za to, že mě zachránila a pospíchala jsem s tričkem k pokladně. Nešlo si nevšimnout, jak si mě ženy od stojanu s mikinami přeměřují pohledem. A mně to bylo jedno. :-D Sice jsem se opět projevila jako plašan prvního stupně, ale mám tričko! Jsem dobrá!
Pak už jsem jen musela doma zahrát divadlo, abych to tričko nějak dostala pod ten polštář. Pláč se nekonal. Dcera byla spokojená. „Už se těším, až mi vypadne další zub,“ prohlásila. :-) Utřela jsem si pot z čela a objala jsem ji.
O víkendu jsem tuto historku vyprávěla mamce a dědovi. Záměrem bylo pobavit je. Děda se smál, ale mamka si povzdychla se slovy. „No jo, já jsem taky plašan, tak po kom bys to měla, že.“ Do té doby jsem se tou historkou sama bavila. Zpětně mi to přišlo jako sranda. Prostě já, no. Najednou jsem ale nabyla pocit, že je to něco, čím bych se snad měla trápit, za co bych se možná měla i stydět. Najednou už to nebyla sranda. Do hlavy se mi začaly dobývat hlasy. Chtěly mi namluvit něco v tom smyslu, že už jsem stará na to, abych se chovala jako potrhlá studentka, a že jsem fakt hrozná. Ty paní u stojanu s mikinami si to taky myslely, ty jejich pohledy mluvily za vše. Přepadla mě tíseň. Kam zmizel ten blažený pocit, který jsem měla před chvílí? Potom mi to došlo. Před chvílí jsem ten příběh vyprávěla s láskou k sobě samé. Byla jsem si moc dobře vědomá toho, že jsem poplašňák, ale taková já jsem. Je to můj povahový rys. Mám jen dvě možnosti. Mít se ráda i s ním, nebo se za každý projev svého plašanství bičovat. :-) Zapomeňte! :-) Jsem žena. Jsem milenka. Jsem matka. Jsem dcera. Jsem sestra. Jsem vnučka. Jsem kamarádka. Jsem spisovatelka (tím myslím, že ráda píšu :-)). Jsem analytička. A jsem plašan. A vším čím jsem, jsem ráda. :-)
