Téměř každý den se setkáváme v médiích se zprávami o tom, jak se na trh dostala nová droga, jak Vietnamci založili novou pěstírnu marihuany a kolik kilogramů drog policie zrovna zachytila. Policejní protidrogová centrála i vládní protidrogová komise se předhánějí s návrhy na boj proti drogám a bojují o seškrtané rozpočty. Zcela mimo tuto mediální smršť stojí otázka, která se u nás snad ani nesluší položit. Má boj proti drogám vůbec smysl?
Není náhodou drogová prohibice sama o sobě příčinou rozšíření drog? Nemají se věci jinak – v rozporu s tím, co nám tvrdí státní úředníci a policisté, kteří jsou na „boji proti drogám“ existenčně závislí? Není boj proti drogám jen ukázkovým populismem?
Drogy přitom k lidské civilizaci patří od nepaměti, přírodní drogy užívají dokonce i některá zvířata (omamné plodnice hub, listy a třeba i zkvašené ovoce). Jsem přesvědčen, že je otázka osobní zodpovědnosti každého, co a jak často hodlá konzumovat.
Nebezpečí není podle mne v drogách jako takových, ale ve skutečnosti, že se z drog stal velmi lukrativní obchod. Díky postavením drog mimo zákon totiž dramaticky vzrostla cena a tím i zisk z prodané dávky. Výsledek této situace, kterou nastavily shodně všechny státy euroatlantského prostoru i další země, je fakt, že výroba a prodej drog se stal velmi lukrativní činností. Výsledek na sebe nenechal dlouho po zákazu čekat – velmi rychle vznikly různé mafiánské skupiny drogových prodejců.
Tyto mafie se pak chovají jako klasické obchodní firmy. Jejích cílem je totiž nejen prodat a realizovat zisk, ale zejména obrat i zisk zvyšovat. Hlavní nebezpečí drogových mafií je totiž v tom, že dealeři na různých úrovních drogy aktivně šíří, dělají drogám marketing. Stát jim přitom dělá téměř ideální podmínky.
Nebezpečí státní protidrogové politiky je nejen v aktivním šíření drog dealery, ale i sekundárních jevech. Vysoká cena drog nutí část závislých uživatelů ke kriminální činnosti, často spoluorganizovaných mafiemi – krádežím, loupežím, prostituci apod.
Sama o sobě pak je kvalita a čistota distribuovaného materiálu, často řezaná křídou, cukrem a dalšími lahůdkami. Drogoví dealeři totiž většinou nejsou žádní Einsteini a zisk často maximalizují různými cestami. Zdravotní rizika spočívají i v šíření infekčních chorob, zejména mezi nitrožilními uživateli – AIDS, ale zejména nebezpečné žloutenky B/C se pak šíří i mezi většinovou populaci.
Přes deklarované úspěchy protidrogové represe je účinnost policejních razií překvapivě nízká a distribuci drog víceméně neohrozí, spíše způsobují nahodilé krátkodobé výpadky v distribuci (které jsou rychle a operativně vykryty jinou skupinou). Před lety jsem četl studii, že záchyt protidrogové policejní centrály ve Francii je asi 5%. To znamená, že 95% drog našlo své uživatele.
Nízká efektivita práce policie a ziskovost prodeje drog znamená ještě jedno zcela zásadní nebezpečí pro společnost – mafie své peníze legalizují, reinvestují a etablují se i jako legální firmy. Vše tady přitom již jednou bylo, za alkoholové prohibice ve dvacátých letech minulého století v USA. Američané si vychovali mafie, kterých se pak následujících dvacet let pracně zbavovali a v podstatě se jim to nepodařilo dodnes. Mafie jen využívají svůj kapitál a přecházejí z odvětví do jiného. Přímým efektem jakékoliv prohibice je tedy etablování zločineckých struktur mezi standardní ekonomické subjekty.
Řešení je přitom překvapivě snadné – legalizovat prodej drog ve státním monopolu, například v registrovaných prodejnách se zvláštním režimem nebo v lékárnách, po přeložení občanského průkazu. Drogy by stát měl prodávat za významně nízké částky, ideálně za cenu pokrývající náklady na nákup a distribuci drogy. Nízká cena je přitom jediným zázračným opatřením, které by ekonomicky zcela zlikvidovalo nelegální dealery. Stát by tedy ušetřil nejen za nákladnou represi, ale navíc by ještě vybral nějaké peníze za prodej a DPH. Když může stát tolerovat prodej alkoholu, tabáku, kávy, čaje a čokolády, proč by nemohl prodávat i další látky. Součástí opatření by samozřejmě bylo povolení i malopěstitelství indického konopí.
Hlavní výhoda v legalizaci drog by však byla jinde. Registrovaní uživatelé by si drogy kupovali v oficiální distribuci, byla by garantovaná určitá kvalita látek a významně by se snížilo riziko předávkování a poškození zdraví uživatele ze závadné kvality. Klíčový přínos by ale byl kontakt s uživatelem drog – jednak kvůli prevenci infekcí (distribuce jehel, prezervativů atd.), ale hlavně k šíření informací a nabídce léčby. Klíčová práce s uživateli je přitom v psychologické a psychiatrické pomoci.
Výsledkem státem regulovaného a řízeného prodeje drog by byla tedy lepší a snazší práce s uživateli drog (všichni uživatelé nejsou závislí), ušetření významného objemu státních financí věnovaných nyní na represi a zastavení nárůstu počtu uživatelů – i díky nutnosti registraci uživatele v místě prodeje a ztrátě image zakázaného ovoce. A hlavně by zmizeli všichni ti opálení hoši s psaníčkama.
V mezinárodním kontextu by pak změna v drogové politice znamenala i ekonomickou stabilizaci takových regionů jako je Afghánistán, Barma a Kolumbie. Pokud by se evropské státy staly obchodním partnerem tamních pěstitelů, zmizel by i prostor pro velkopřekupníky, často politické extremisty a teroristy.
Chápu, že náš stát je vázán mezinárodními smlouvami, které nás zavazují postupovat koordinovaně proti drogám. Ale není čas alespoň zahájit diskusi o změně kurzu?
