O ožižlávání

Jestli jsem vám to ještě neřekl, máme doma miminko. Půlročního kluka. Rád si strká do pusy moji ruku.

Dřív jsem si myslel, že tím realizuje svou potřebu ocucávat prostě cokoliv, co se mu namane, a míval jsem tendenci rychle se poohlédnout po nějakém tom kousku umělohmotného dětského potěšení.

Teď už si to nemyslím. Mám za to, že je to pro něj navazování kontaktu. Svého druhu spojení. To nejhlubší spojení, jakého je na své půlroční úrovni schopen. A tak, když si zase strčí můj prst do pusy a začne ho ožižlávat svými bezzubými dásničkami, nechám mu ho tam a říkám mu: „Jen si dej. Tak chutná táta.“