Povídka: Den D

Na tento den Tomáš čekal celý život. Nevěděl, kdy přesně přijde, neustále ho odkládali, ale když se to dozvěděl, byl připraven. Cvičil na to každý den. Jenomže, co když je všechno trošku jinak?

Den D, tak mu bylo řečeno, že se tento den nazývá. Brzké vstávání, zanedbání ranní hygieny, navléct se do uniformy, vzít si svoji zbraň a jít na shromaždiště. Byl na to vycvičen a den co den to opakoval. Do batohu to nejpotřebnější, protože stejně toho příliš nepojmul. Důležitá byla fotografie jeho milované v jeho náprsní kapse od košile, kterou měl ukrytou pod bundou, ta nesměla chybět, tu si desetkrát zkontroloval, že tam skutečně je.

Tomáš nadskočil, ale protože se pevně držel madla, nespadnul ani neupadl. Takových nadskoků měl za sebou stovky a další stovky ho čekaly a nejen jeho, ale i další, například takovou Marii, která seděla vedle něho. Taktéž se oběma rukama držela madla a se zavřenýma očima se modlila ke svému bohu. Tomáš se na ní pokoutně podíval a s respektem ji nechal dopřát – svoji zřejmě již poslední – modlitbu. Předpověděli jim klidné a mírné počasí, ale bylo zataženo a foukal strašlivý vítr a všude okolo bylo mokro. Nikdo nemluvil, všichni přítomní byli zticha, pouze zvuk motoru se hlásil o slovo. Tomáš měl pocit, že sem tam zaslechl přibližující mručení rotoru od Spitfiru, ale přes tu mlhu vůbec nic neviděl. Ale proč by Spiťák lítal tak nízko? Bože, to je určitě fokáč! Pomyslel si v panice, která ho, jak náhle přepadla, tak zase náhle zmizela. Provoz byl šílený, brzo ráno tisíce mužů a žen jako on jeli vstříc svému osudu.

„Už se to blíží,“ řekla klidně Marie, když ukončila modlitbu.

„Já vím.“ Odpověděl nervózně Tomáš.

„Bude to asi masakr, že?“

„Asi ano, hlavně si ji hlídej, ať ji neztratíš,“ poukázal svojí zbraní na Mariinu zbraň. Přišel další nadskok, tentokrát o něco silnější. Zrychlovali a voda cákala všude kolem nich. Kdyby ji Tomáš včas neupozornil, Marii by při tomhle nadskoku zbraň upadla a pak by ji při té rychlosti horko těžko zvedala zpátky.

„Pět minut!“ Zařval řidič a celé osazenstvo se nervózně ošilo. Tíha blížícího se výsadku na ně dopadala rychleji než kapky stříkající vody všude okolo. Pomalu ani nestihlo doznít zahlášení zbývajícího času a napravo od nich se rozezněl výbuch a jekot skřípajícího kovu. Všichni se zděšenými výrazy se otočili a nehledě na počasí řidič zrychlil a někdo za Marií s Tomášem se pozvracel.

„Budeš mě při tom držet za ruku, Tome? Tak jako vždycky?“

„To víš, že budu, nás rozdělí pouze smrt,“ prohlásil Tomáš, podíval se své družce do očí, vřele se usmál – ona úsměv opětovala – a pevně ji chytl ruku. Jejich sevření bylo silnější než židovská víra při muslimské intifádě, a to bylo co říct. Věděl, že to bude masakr, věděl, že jakmile se otevřou dveře, nastane strkanice, chaos a jatka. Levou rukou se jakž takž držel madla a pravou držel Marii. Další nadskočení je rozhodilo, aby neupadl, chytl se druhou rukou madla, ale svoji zbraň neupustil. Marie vyjekla a její zbraň ji sjela na podlahu.

„Nech ji být, to nemá smysl.“ Snažil se ji odradit Tomáš, ale Marie byla tvrdohlavá žena. Nikdy si nenechala poroučet ani od svého otce, natož od svého manžela, a proto se rozhodla svoji zbraň si vzít zpátky. Sehnula se, podlezla madlo a s vypětím všech sil se ohnula a jen tak tak ji zvedla z podlahy. Jenomže do toho začal řidič provádět finální úhybné manévry, zatáčky v plné rychlosti a s Marií to seklo na podlahu. Bože, to je ale kráva. Pomyslel si její manžel. I láska má své hranice a tohle byla Tomášova hranice. Znal svoji ženu dlouho, příliš dlouho na to, aby věděl, že nemá smysl ji cokoliv rozmlouvat, a tak jen čekal, kdy se to zvrtne, tak jako pokaždé.

„Achhhh Ééhh,“ kvílela bolestí Marie.

„Jedna minuta, připravte se!“ Zakřičel řidič a celé osazenstvo se začalo zvedat ze svých míst a hrnulo se ke dveřím. Všichni Marii přehlíželi, nikdo si ji nevšímal, svých starostí měli dost, adrenalin jim začal pumpovat žilou, a tak se okolní atmosféra nabíjela nedočkavostí a silnou energií.

„Tak co jééééé,“ zařval netrpělivý postarší muž. O svoji zbraň se opíral a stál ve frontě ke dveřím a sotva se držel, jak to s ním nadskakovalo, pohupovalo, kymácel se z jedné strany na druhou a jeden mladší muž – spíš ještě kluk – si pomyslel, co je to ale za hlupáka. Tomáš se při tom pohledu zhrozil a věděl, že pokud své družce nepomůže, ostatní ji ušlapou. Najednou se v něm probudil dávno zapomenutý mladík, protáhl se pod madlo, odstrčil dva nevrlé soukmenovce, kteří po něm hodili naštvané pohledy a ohnul se pro Marii a bleskurychle ji vytáhl až k sobě do náruče. Obdivně se na něho podívala, jak ji svým ochranitelským objetím udržel před jistou smrtí ušlapání, jako by ji jeho čin až téměř vzrušil. Sama tomu pocitu nemohla uvěřit. Cože, v tolika letech, pořád ještě? Hleděla mu do ustaraného vrásčitého obličeje, který kontroloval okolí. Zbývalo posledních pár sekund, které věnovala vzpomínkách na jejich dávný vášnivý sex, jenž se stal pouhou vzdalující se minulostí.

„Deset sekund!“

Marie se rozhodla, že pokud oba přežijí den, večer si to rozdají, jako za svých mladých let. A vlastně ještě ani ne tak dávno spolu zažívali příležitostný sex, ale chřadnoucí těla časem dopřávala spíše více bolesti než slasti. Tomášovy divoké myšlenky – které na rozdíl od těch Mariiných byly zcela jiného rázu – se pomalu začaly rozplývat a místo vyloďovacích člunů plných nervózních vojáků mířících na okupovanou pláž nacistickými vojsky, zpátky viděl autobusy městské hromadné dopravy, místo své zbraně stařeckou hůl, kterou ovšem někdy jako zbraň použil, pokaždé když si na ty momenty vzpomněl, pousmál se. Mžikem z okna zahlédl odlétající vrtulník z nedaleké nemocnice, který mu připomněl zvuky starých vrtulových letounů.

*

Autobus se přiřítil k zastávce a vystříkl při tom vodu na asfaltu, kterou zanechal nedávný déšť přímo na chodník, kde se zrovna procházeli další lidé. S pasažéry to cuklo, zasyčely písty a otevřely se dveře. Tomáš si každodenní jízdu do Liberce zpříjemňoval svoji bujnou fantazií plnou vyššího poslání. Svoji hůl ctil jako svoji pušku a občas ji tak použil proti neřádným výrostkům, kteří dělali bordel v autobuse a narušovali tak jeho představy. Byl to přesně rok, co přišel o svoji družku Marii. Na den rok, kdy se chystali na výprodejové akce v jejich oblíbeném knihkupectví na Šalďáku v Liberci, kde ona si kupovala romány z Českých zemí z první poloviny dvacátého století. Tomáš měl raději akční thrillery plné bojů a napětí jak z druhé světové války, tak z moderní doby. Jenomže tentokrát si nešel koupit dalšího Toma Clancyho nebo z nostalgie Remarqua, ale závěrečný třetí díl knihy, které se Marie již nedožila.

Tomáš stál u dveří autobusu v hloučku dalších netrpělivých důchodců. Tak jako vždy si těsně před výstupem zkontroloval náprsní kapsu, zda neztratil fotografii. Jakmile se dveře otevřely, vyhrnuli se ven. Tomášovy představy o vylodění v Normandii byly pro něj v jistých chvílích skutečností, protože to, jak se někteří neomaleně cpali vpřed, jenom proto, aby byli o vteřinu dřív venku, bylo pro něj záhadou i po těch letech. Několikrát dostal ránou holí, do již svých bolavých nohou, ale nikdy nechtěl vyvolávat konflikt. Poslušně v zástupu si to šinul ke vchodu do obchodního centra, kde zimu vystřídalo teplo. Naštěstí pro něj knihkupectví nebylo daleko, ba naopak, po vchodu ho měl rovnou na dohled. Trochu se zaradoval, protože se již svítilo, ale mříž stále byla stažena. Věděl, že musí počkat, až odbije devátá hodina, do které zbývalo dvacet minut, ale už teď tam viděl stát starší paní, která se opírala o mříže, jako kdyby se jimi chtěla protlačit dovnitř. Měl mnoho času a byl pomalý, vyrazil tedy zatím do supermarketu pro snídani. Když sjížděl po eskalátorech o patro níže, otočil se směrem k veřejným záchodům a hrklo v něj. Vzpomínka na onu událost, která se stala přesně před rokem, na něj udeřila sílou kladiva na kovadlinu.

*

„Tome, pojď za mnou,“ řekla Marie a začala ho táhnout k záchodům, jen co vystoupili z eskalátorů.

„Ty potřebuješ na záchod?“

„Ne, neptej se a následuj mě.“ Rozkázala mu a jemu nezbývalo než poslechnout, protože i sebevětší hloupost se tvrdohlavé Marii nedala vymluvit. I ve svých pětašedesáti let to vzrušená Marie nemohla vydržet a dotáhla svého o rok staršího manžela na pánské záchody, kde se v ranních hodinách téměř nikdo nenacházel. Aniž by ze sebe dokázal cokoliv vydat, skončil Tomáš s Marií v jedné z kabinek.

*

„Dvě stě padesát devět,“ pronesla pokladní za pár rohlíků, dva druhy kvalitní šunky, jednu čokoládu a levný alkohol.

„Dvě stě šedesát,“ usmál se na ní Tomáš. „Tu korunku si nechte pro štěstí, mladá paní“ pronesl laskavě s úsměvem a pokladní mu jen genericky odpověděla: „Děkuji.“

Když zpátky vyjel po eskalátorech do přízemí i se svým nákupem, knihkupectví mělo již otevřeno. Pomalu se k němu přišoural a už ve výloze si všiml knihy, pro kterou měl namířeno. Vstoupil, uctivě pozdravil, přišel k regálu, vzal si knížku s názvem: „Šikmý kostel 3“ a došel s ní k pokladně. Vzpomínky se mu vraceli mnohem silněji než na ten nevydařený sex, o který se pokoušeli v kabince na záchodech. Minulý rok tu společně byli pro předchozí díl. Tomáš za ten třetí díl beze slova zaplatil, narval si ho do batůžku a s rodícími se slzami v očích se otočil a odešel, aniž by si vůbec užil slevu, kterou dostal.

*

„Panenko marja! To bylo tak nádherný! No prej má vyjít brzo třetí díl, to se na to velmi těším!“ Pronesla Marie, když hodinu před půlnocí zaklapla dočtenou knihu, kterou ten den zakoupila.

„Ale jdi ty! Co z toho máš, když to máš za den přečtené?“ Bědoval Tomáš, který se zrovna v pyžamu chystal do postele. Marie milionkrát položenou otázku ignorovala, odložila brýle na noční stolek a přitulila se k němu.

„Vzal sis ho?“

„Vzal, to nevidíš?“ Skoro až nevrle odpověděl její manžel, ale ona věděla, že je to jen ze srandy. Když mu odhrnula peřinu, pod pyžamem si všimla ztopořeného penisu a s nadšením ho pohladila. Sex i v tolika letech měli plný vášně, protože se stále milovali. Byl to takový ten vztah jako z pohádky.

*

Na to ráno, kdy se Tomáš probudil vedle své zemřelé manželky nedokázal zapomenout. Lékař mu tehdy řekl: „Zemřela ve spánku na infarkt, netrpěla.“ A tak raději špatné vzpomínky vytěsnil těmi dobrými. A proto, když dorazil domů s novým dílem Šikmého kostela, na který se Marie tak moc těšila, když za den dočetla ten druhý, ihned se do něho pustil. Dal si záležet, aby knihu přečetl během jednoho dne. Jakmile ji dočetl, tak ji zaklapnutím odložil vedle sebe na prázdné lůžko, kde spávala jeho žena. Listy knihy byly zkrabatělé po zasychajících slzách, které se mu stále řinuly z očí. Dočtení knihy mu působilo neskutečnou bolest, kterou ani nečekal. Jeho poslední spojení se ženou, kterou miloval celý život, bylo navždy ukončené. Ležel, bolestí nad ztrátou se mu svíralo srdce a brečel do polštáře a proklínal paní Lednickou za tak hezky napsané knihy. Ač se mu to dlouhé hodiny nedařilo, dokázal nakonec usnout, ale již se nikdy neprobudil a konečně mohl být opět se svojí láskou a povyprávět ji, jak skončil knižní příběh, který měla tak ráda.

Žádná část textu nesmí být šířena bez souhlasu autora, tedy mě. :P