Měsíc hrdosti komunity LGBTQ+ protest proti vydané knize

Měsíc červen je takzvaně „Pride month“, tedy měsíc hrdosti. Potřebujeme tu pochody hrdosti v Praze? Navíc vyšla kniha, která údajně ubližuje trans komunitě. V čem je háček?

Jako každý rok, již od roku 1969, probíhá v různých zemích na planetě Měsíc hrdosti Leseb, Gayů, Bisexuálů aTransgender osob. Nehodlám tu rozepisovat dějiny, ale rád bych se zamyslel, zda něco takového v Česku potřebujeme a zda potřebujeme pochod hrdosti v Praze neboli „Prague Pride Festival“, který se letos odehrává v srpnu, jo a ke konci se zmíním o knize Nevratné poškození.

Přes devět let pracuji v knihkupectví a s mladými lidmi hlásící se k této komunitě jsem poměrně často v kontaktu. Často nakupují mangy (japonský styl komiksů, velmi populární) a Young Adult romány (knihy pro mládež). Obě témata v sobě často mají LGBT romantickou linku. Musím říct, že jsem se nikdy nesetkal s jakýmkoliv konfliktem s těmito lidmi. Což se nedá říct o starší generaci, která tu represi skutečně zažila, ale vlastně asi ne až tak moc.

Tito mladí lidé vyrostou, ze středních jdou často na vysoké školy a když ne, potkáte je všude možně včetně služeb, které využíváte. Žijou mezi námi a tento měsíc jim vzdává hold. Proč? Inu, kdysi to neměli tak snadné. Pronásledovali je nacisti, komunisti a doposud je pronásledují některé církve.

Takže otázka: Skutečně potřebujeme „Měsíc hrdosti“ v České republice?
Odpověď zní jednoznačně ANO, ROZHODNĚ HO PODPORUJI. A vlastně je to i odpovědí na otázku „Prague pride“. Dokud tu u nás budeme mít takové akce, je to důkaz svobody, kterou máme to privilegium užívat. Ke svobodě se ovšem pojí i vydávání knih s názory, které mohou být nepopulární v jistých duhových komunitách.

Nevratné poškození: jak naše dcery propadají transgenderové mánii

A tady se dostávám na velmi tenký led. Tato kniha budí extrémní kontroverze mezi LGBT komunitou a já se rozhodně nedivím. Původně měla vyjít v Albatrosu, ovšem po hlasitém nesouhlasu a odporu, Albatros opustil od vydání a práva koupilo nakladatelství Bourdon. Pro dodání kontextu, Albatros často vydává knihy s LGBT tématikou, a tak proto to tuto komunito pobouřilo. Cítili, jako kdyby celá práce Albatrosu najednou přišla vniveč vydáním jedné jediné knihy, která je ubližující pro transgender osoby.
Kniha byla uvedena na Světě knihy 23. května 2024 a její křest byl narušen protestem pár aktivistů, kteří byli následně vyvedeni ze stanu.

Autorka v knize popisuje trend – řekněme-li – který se ve Spojených Státech údajně šíří závratnou rychlostí. K tomu přidává rozhovory s kdysi uznávanými psychologi, sexuology a dokonce odborníky na Genderovou dysforií, kteří upadli v nemilost, jakmile se proti tomuto „trendu“ postavili, či ho začali kritizovat.

Kniha je napsaná trochu bulvárně, trochu odborně, ale to spíš těmi odkazy na zdroje, kterými se autorka zaštiťuje. Při čtení jsem se cítil, jako kdybych sledoval rozhovor nějakého konzervativce na FOX news.

A teď ten tenký led. S některými názory v knize souhlasím. Genderová dysforie, tedy stav, kdy lidé mohou pociťovat úzkost, deprese a nepříjemné pocity z jejich biologického pohlaví, ve kterém se narodili. Tenhle stav je velmi reálný a skutečně jím lidé trpí. Ale – a toto je můj názor, tak jako ten, který zaznívá násobněkrát v knize – nemyslím si, že je natolik rozšířený mezi tolika mladými dívkami, jak to dle statistik, uváděných v knize, vypadá. Autorka se hlavně zaměřuje na raketový růst biologicky narozených dívek, které se údajně z ničeho nic rozhodnou stát se chlapcem. Často jsou to dívky z bílých bohatých rodin, které naopak jsou politicky progresivní, podporují LGBT komunitu a někteří z ní dokonce jsou. Rodina transici nechápe a nedokáže tomu porozumět a často s tím neosuhlasí.

V knize autorka tento trend přirovnává k Emo trendu. Mladí lidé, děti, oblečeni celí v černém, poslouchající emo hudbu plnou srdceryvné bolesti a utrpení. Sebepoškozování žiletkou taková klasika. Co když, je éra Genderové dysforie, kde děti a mladí lidé takto protestují proti rodičům, systému a řeší tím tak své psychické problémy, prostě jen „trendy“? Co když je to prostě jen možnost stát se přijímaný/á ve společnosti a vyřešit svoje neduhy na duši?

Na internetu existuje několik Trans influencerů, kteří ve svých videí radí mladým lidem, co dělat, když je jejich rodiče v jejich tranzici plně nepodporují. Jak nakoupit blokátory puberty a jak přesně komunikovat s terapeutem, aby vás navedl na cestu tranzice a doporučil tyto léky. Dokonce terapeuti v USA rovnou doporučují tranzici na opačné pohlaví jako pomalu jedinou, ačkoliv by si s vámi měl terapeut o vašem problému povídat. Toto všechno je v knize popsané a ozdrojované. A právě ona možnost, že by to mohl být pouze a jenom trend, kultura, fenomén, tyto trans aktivitsty provokuje do běla.

Jenomže, co když to není jen kulturní trend?
A samozřejmě existuje možnost, že to není jen fenomén, trend, společenská kultura, ale prostě jen důsledek otevřenější společnosti, ve které se trans lidé cítí bezpečněji a mohou se tak projevit na veřejnosti, aniž by za to byli perzekuováni.

V čem je háček?

U nás to není na místě, ale v USA, Anglii a skandinávských zemí je zcela běžné, že adolescenti a předpubertální děti berou blokátory puberty. To s sebou samozřejmě nese nějaká rizika a následná tranzice, uříznutí prsou, s sebou nesou následky. Tedy to, o čem se píše. Poškození těla.
Rizika jako neplodnost a možnost zvýšení výskytu rakoviny se prostě a jednoduše opomíjí.
Další rizika se týkají vyšší míry sebevražednosti mezi transgender komunitou a vyššími výskyty duševních nemocí jako úzkosti a deprese.

Jestli se jedná o kulturní trend, dříve či později dojde k nám. A možná, že už tu je a plně se rozjíždí, mně je to ale ve skutečnosti jedno. Děti mít pravděpodobně nebudu a jestli ano, zřejmě stejně bude žít v radioaktivní pustině, kde ho nějaká Genderová Dysforie trápit nebude. Tohle píšu jako reakci na prostest na Světě knihy, který mne trochu pobouřil.