Camino di Santiago je jistě jedna z nejstarších poutí na světě. Uvádí se, že již od 10. století putují desítky miliónů "camineros" k hrobu apoštola Jakuba. A pouť není jen chůze, ale především množství času k přemýšlení i o sobě
Když jsem letos vycházel z Bilbao, byl jsem si jist, že jde o mou poslední cestu do Santiaga di Compostela. Prošel jsem tři hlavní směry (je jich celkem 12, ale ty ostatní jsou jen kousky - třeba z Anglie) a hledat další motivaci projít neznámou krajinou bylo v tu chvíli nemožné. Proč se znovu a znovu vydávat na cestu plnou osobního nepohodlí, s báglem na zádech cca 12 kg, večer ošetření nohou, aby byly druhý den k použití, jídlo jen aby člověk neumřel po cestě hlady.
Ráno člověka tak nějak slušně ale rychle "hospitalero" (majitel ubytovny) vyprovodí ze dveří, aby měl čas na úklid a přípravu. Vzhledem ke geografické poloze je v dubnu ve Španělsku okolo 7.30 hod ještě docela tma a tak cesta není úplně příjemná, zvláště, když je nutno nalézat typické ukazatele v podobě mušlí. Celý den pak člověk kráčí neznámou krajinou, neví, co bude za kopcem (vždy další kopec, jak jsem záhy seznal). Neví, kde složí hlavu, neví, jestli ten den najde aspoň jednu otevřenou hospodu, kde mu dají teplé jídlo.
Pochopil jsem, že podstatou cesty (a to nejen té do Santiaga, ale i té životní) je trpělivost a pokora. Trpělivost s bližními, kteří ne vždy splňují naše představy, mnohdy se naopak výrazně liší od toho, co považujeme za když ne ideál, tak aspoň přijatelné. Daleko těžší je být trpělivý sám k sobě. Řečeno ještě jinak - jestli umím vydržet sám se sebou. Vědomí, že ne vždy, co právě chci, tak dostanu. že ne vždy, co řeknu, bude přijato s pochopením. Tolerance k názorům jiných, které nesdílím, ale s vědomím, že ten druhý si může myslet něco úplně jiného než já a že jsem to já, kdo se může mýlit.
S tím souvisí i pokora. Na cestě k faktu, že ne každý den je slunečný, že jsou dny bouřlivé, větrné, deštivé a nepohodlné, plné výmolů na cestě, stoupání a zase klesání. A že je to stejné v našich životech. Že se můžeme jeden den cítit naprosto skvěle, "high spirits" jak zní anglická fráze, abychom den další byli - a třeba ani ne vlastním přičiněním - na dně a marně se ptali, proč se to děje zrovna nám a ne tomu, který se má dobře a který si to dle našich měřítek nezaslouží.
Jsem rád za tyhle cesty. Vždy si kousek té poutě přinesu domů a když mi v duší zní "blue notes", kouknu se na fotografie z cest, připomenu si všechny ty zajímavé a skvělé lidi, které jsem cestou potkal a vyslechl jejich originální příběh. Doklad toho, že právě tato cesta je tím cílem, který hledám a na Camino nalézám.
Přidám pár fotografií z cest.
Severní cesta je podél Biskajského zálivu. Podobných scenérií jsou tady tucty
Most z 16. století je dodnes plně funkční
Lidový malíř, který určitě miluje Vermeera
Nádherný dům, který má svou slávu již dávno za sebou.
Jeskyně Altamira je jen asi tři kilometry od hlavní cesty, takže minout ji by byla velká chyba.
Tady už domu hrozí pád. Ale byl na prodej.....
V městě Aviles byla Fiesta. Náhoda, že jsem přišel na místo v ten jediný den a hodinu. Atmosféra v městě je na samostatný blog.
Nějaký místní buditel. Mne zaujala ta krásná radionka na hlavě, asi jí byl pověstný, když mu ji nechali navždy na hlavě.
Nic na světě není černobílé. I v krásném prostředí může být ona typická piha na kráse
Není to sice už Španělsko, ale je to největší synagoga na Pyrenejském poloostrově ( v Porto )
Tihle dva poutníci tak nějak zamrzli na Monte de Gozo, odkud je už vidět Santiago a do cíle jsou necelé 4 kilometry
Kdo má hlad, zajde na trh Abastos, kde je opravdu velký výběr
Pěkná markýza do okna.
Cesta je cílem, někdy se nám zdá nekonečná, někdy málo snesitelná. A jindy je prozářená sluncem.
Možná zase jednou, odpovídám na otázku, jestli se tam vrátím. A pokud by tomu tak bylo, vím, že to bude zase balzám na duši.
