Oběť Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové nebyla zbytečná

Tuto sobotu se u našich slovenských sousedů završí jedna důležitá dějinná etapa. Pokud vše dopadne dle předpovědí, do Grasalkovičova paláce se nastěhuje první žena v historii presidentského úřadu. 

Slovensko po získání samostatnosti prožilo politickou pubertu v podobě opakované volby Vladimíra Mačiara, člověka, který byl vše jiné, než čestný a slušný politik. Za jeho vlády ( a nejspíše i s jeho vědomím ) docházelo k mnoha nepravostem, vraždám, únosům atd. Politika se i díky jemu a jeho satrapům stala sprostým slovem. Po volebním propadu pana Mečiara si Slováci museli prožít ještě období vlády dalšího podobného člověka - Roberta Fica a jeho ministra vnitra. Tento stav by trval nejspíše ještě déle, nebýt surové vraždy dvou mladých lidí. Důvody jejich likvidace není složité najít.

Slovenská společnost přestala díky jejich smrti být apatická. V mnoha městech se konaly po celý rok pokojné demonstrace, protesty, které nakonec vyústily v rezignaci profláknutých mečiarovských napodobenin a vygenerovaly novou politickou generaci, kterou m.j. reprezentuje i Zuzana Čaputová. Ta má za sebou mnoho let veřejné práce, kdy byla jednou z důležitých postav, které se postavily zaběhnutému establishmentu. Její kandidatura a zejména silná podpora svědčí o tom, že Slováci chtějí opravdovou změnu.

Nic na tom nezměnil náhlý příklon dalších kandidátů - bývalých členů komunistické strany - ke křesťanství, což u některých adeptů na hlavu státu působilo více než směšně.  Nic na tom nezměnily ani výhrůžky katolického kléru na Slovensku, který považuje paní Čaputovou za zlo a její volbu za těžký hřích. (Tyto výroky biskupa Orosche budou mít nejspíše další odraz v negativním pohledu na slovenskou katolickou církev). 

Češi, kteří nechápali slovenský příklon k Mečiarovi (měli jsme přece našeho Klause), se nyní Slovákům  nejspíše jeví jako ti, kteří svou politickou pubertu ještě neprožili. U nás vítězí stále brontosauři polistopadové éry, na Hradě sedí fyzicky i duševně zchátralý stařec, jehož největší snahou je zalíbit se Rusku a Číně, v čele vlády je trestně stíhaný člověk, o kterém i jeho příznivci tuší, že nejde o čestného a důvěryhodného muže, bývalá hlava státu se může přetrhnout ve snaze nás vyvázat z euroatlantických struktur a opět nás dovést do náruče ruského medvěda. 

Věřím, že naše společnost nebude potřebovat šokovou terapii v podobě vraždy kohokoliv. Že si raději vezme příklad z našich východních sousedů a po 30 letech tápání nabere konečně směr ke slušné a silné občanské společnosti.