Neveselá doba postfaktická

Slyšel jsem nedávno vtip. Dotaz: "Jak se pozná, že politik lže?" Odpověď: "Když pohne rty". Napadá mne jestli je to ještě vtip.

Žijeme opravdu ve zvláštních časech. Ti, co mají 50 a více, pamatují schizofrenní dobu, kdy člověk znal dva jazyky. Ten oficiální, kterým se oslavovalo nehynoucí sepětí se Sovětským svazem, chválila se rozumná "politika" komunistické strany a úspěchy v boji s třídním nepřítelem. Ten druhý jazyk byl domácí, kterým se naopak sdělovalo, kde lze sehnat opraváře, hurdisky či na kterého člověka je třeba si dávat pozor.

Po revoluci se zdálo, že oba jazyky splynou, přestalo být nebezpečné se vyjadřovat k charakteru a práci někoho, kdo zastával nějaký vyšší post. Ta úleva, že není třeba být v hospodských diskusích opatrný, že prostě oni legendární Brettschneiderové už navždy odešli do svých tučných pensí, byla opravdu významná. A to i za cenu jistého "přestřelení", kdy na jedinci, který se jenom trochu uřekl, nenechal třeba bulvár suchou nitku.

S nástupem globalizace jako nezvratného procesu se doba změnila. Pro mnoho našich spoluobčanů je nesmírně složité se orientovat ve světě, který není lemován jedinou povolenou ideologií, případně ohraničen ostnatým drátem. Na trhu názorů se objevuje celá škála tvrzení, od těch rozumných až po zcela absurdní a každé se snaží poslouchajícím nabídnout nějaké řešení na neduhy dnešních časů. Na tomto tržišti se však objevují i figury, které by za normálních okolností měly nosit červenou bambuli na nose a strakatý kabátek a které by budily jen smích. 

Paradoxem zůstává, že je jim nejen popřáváno sluchu, ale že skupina jejich posluchačů je natolik veliká, že se ony červené nosy dostanou tam, odkud budou řídit stát. A to i přesto, že pravda, o které všichni vědí, že pravdou je, je nazývána lží a lež, o které všichni vědí, že je lží, je vydávána za pravdu. Tito lidé mají lék na všechno, poskytují úlevu těm frustrovaným dobou a pocit, že teprve oni jsou ti správní hoši, kteří za to umějí vzít. 

A lid v době postfaktické jim to baští. A to přesto, že všichni dobře slyšeli, jak se onen politik či jeho poradce domlouvá s mafiánem o dělení kořisti v podobně státní zakázky, jak zase jiný má na všechny okolo sebe "složky", které tu a tam ve vhodnou chvíli může jeho pohůnek otevřít a toho jedince buď zlikvidovat, nebo využít pro sebe. Zpočátku absurdní představa o možnosti návratu výše zmíněných dvou jazyků začíná nabývat svých reálných obrysů. V našem politickém systému máme stranu, kde kritika jejího předsedy znamená v podstatě smrt v přímém přenosu a kde se ti vyhození veřejně kají ze svého přestupku a ještě svého předsedu - kata - chválí.

Žádná doba není jednoduchá a vždy v dějinách se ke korýtkům drali i ti, jejichž mravní výbava se limitně blížila k nule. Demokracie doposud měla aspoň nějaké páky na to, aby ty nejhorší z nejhorších eliminovala z veřejného prostoru. Je otázkou, jestli to v době postfaktické ještě půjde, když tito lidé začnou ovládat přes vlastní média lidské podvědomí, že i přesto, že jsou veřejnými lháři, tak to nebude nikomu vadit. Že jedině oni spasí svět. 

Tento svět nebude nikdy dokonalý. K vysvětlení přidám ještě jeden "vitp"

Albert Einstein zemře a dostane se do nebe před Všemohoucího. A ihned se ho ptá:

"Ty víš, Bože, že jsem celý život hledal onu jedinou universální rovnici, kterou bych mohl popsat svět. Ty víš, že jsem byl ze všech lidí k ní nejblíže, ale že jsem nakonec na ni nepřišel. Mohl bys mi ji, prosím, osvětlit?"

Bůh na to:" Ale jistě, to není žádný problém."  Vezme Alberta k černé tabuli a začne křídou psát matematickou rovnici.

Albert ho chvíli sleduje, pak zdvořile zakašle a říká: "Promiň, Bože, ale máš tam chyby."

Bůh se na něj s úsměvem otočí a říká: "Ale to já přece vím".