80 let od smrti génia kláves Jaroslava Ježka

Na Nový rok 1942 dohrál svůj pozemský koncert jeden z géniů klavíru 20. století. Osud mu dopřál jen krátký čas, během něhož se však stihl zapsat do análů nesmrtelnosti.

Narodil se v rodině chudého krejčího v září 1906. Brzy po narození oslepl na jedno oko a druhé bylo stiženo šedým zákalem. Po zánětu středouší nedoslýchal a pro onemocnění ledvin měl již od mala vysoký krevní tlak.

Vzhledem ke svým zdravotním potížím mu byla předurčena trafika, nicméně jako malý sám objevil pro sebe hudbu jako prostor vlastní realizace. Zprvu ve slepeckém ústavu, kam musel odejít z obecné školy, později však na popud otce, jenž mu koupil starší piáno. Jeho první učitelkou byla Zdeňka Heřmanová z hudební školy Dvořákeum. Při zkouškách na konservatoř udivil komisi svým talentem hudební improvizace, takže byl přijat i přes svůj zrakový hendikep.

Od samého počátku bylo jeho hudební citění výrazně odlišné od tehdejšího mainstreamu. Soustředil se na zcela novou vlnu, plnou dráždivých disonancí a moderních rytmů, kterými do značné míry provokoval konservativní pedagogy. Ježek byl znám jako člověk společenský a bezelstný, který s oblibou bavil společnost svými improvizacemi. Stačilo údajně zadat tóninu a druh skladby a Ježek po několika vteřinách zahrál brilantní part na dané téma. Ti, co mají hudební vzdělání dobře vědí, že zahrát kupříkladu madrigal na právě určený motiv v B moll z hlavy je něco nevídaného. Jaroslav Ježek v jedné skladbě dokázal napodobit různé skladatele /třeba píseň Šla Nanynka do zelí jako Mozart, Wagner nebo Debussy/.

Jeho absolventský Koncert pro klavír a orchestr s tématy jak foxtrotu,tak i charlestonu a v té době ještě neznámého jazzu zaujal JUDr. J. Mandiče, který Ježkovi poskytl finance na studijní pobyt v Paříži, kde Ježek začal psát první díla, kupříkladu svou klavírní Sonatinu. Po návratu jej oslovili dva veselí společníci Werich a Voskovec s žádostí o hudební doprovod jejich her. Brzy po zahájení spolupráce bylo jasné, že se sešla trojice dokonale si padnoucích fenoménů. Množství skladeb, které jsou dnes již brány jako lidové, bylo v 30. letech nesmírně populární a Osvobozené divadlo se stalo místem, kde zněla moderní hudba a texty, reflektující tehdejší dobu. Vedle práce v divadle Ježek skládal i tzv. vážnou hudbu jako Duo pro dvoje housle, Sonáta pro klavír a housle atd.

Jaroslav Ježek v posledních letech svého života vnímal nejlépe modrou barvu. Jeho pokoj byl modře vymalován, psal na modrý papír a modře se oblékal. Werich s Voskovcem pro něj napsali text, který je dodnes jímavou výpovědí o vlastním životě.

Když se v druhé polovině 30. let 20. století objevil v Německu Hitler, bylo Osvobozené divadlo i jeho protagonisté hlásnou platformou odporu proti nacismu. Se stoupajícím nebezpečím ze strany Němců byla jasné, že jedinou možností záchrany života je emigrace, což se  všem třem naštěstí včas povedlo. Ježek však se svým podlomeným zdravím a steskem po domově v USA strádal a to i vzhledem k malé možnosti seberealizace. V USA založil a vedl mužský i ženský pěvecký sbor. Setkání s jiným českým skladatelem v USA Rudolfem Frimlem dopadlo pro Ježka nešťastně, neboť bohatý český operetní skladatel se choval k Ježkovi hrubě a neomaleně a nijak mu nepomohl. V USA Ježek zvítězil v mezinárodní skladatelské soutěži se svou Sonátou pro klavír, nicméně notový materiál se záhadně ztratil a tak nemohl dostat cenu. Pár dní před svou smrtí na Nový rok 1942 se Ježek oženil s Frances Bečákovou.

Jaroslav Ježek byl to, čemu se říká klavírní génius. Vzhledem k době svého působení nám nezbylo příliš originálních nahrávek, naštěstí je jeho dílo zaznamenáno v klavírních partech a patří k tomu nejlepšímu z české hudby 20. století.