Premiér Petr Nečas zveřejnil záměr vlády zřídit „výzkumné univerzity“. Je to prohlášení, které vyvolá bouři ve sklenici vody. Univerzity, které statut „výzkumná“ nezískají, budou tento krok vnímat jako diskriminaci, jako snahu přerozdělit finanční prostředky ve prospěch vyvolených. Doufám, že nepůjde jen o nálepku, o prázdné gesto, ale o cílený krok, podmíněný splněním konkrétních vědeckých úkolů. Chci věřit, že mezi zadavatele těchto úkolů bude patřit i stát, který by měl touto cestou hledat způsob jak řešit problémy školství, zdravotnictví, sociální práce atd.
Neznám situaci v jiných oborech, ale situace v oblasti pedagogického výzkumu je tristní a vyžaduje rázné řešení. Existuje sice řada ústavů napojených na ministerstvo školství, které mají výzkum v popisu práce, také pedagogické fakulty a další vysoké školy, zaměřené na přípravu učitelů, by se jím měly zabývat. Praxe však ukazuje, že přes vysoké náklady na práci těchto institucí, jsou jejich výzkumné výsledky většinou velmi slabé. Nepovedená reforma školství, o jejichž výsledcích svědčí testy PISA, je jen vrcholem ledovce. Situace je natolik vážná, že vyvolává pochybnosti o tom, zda je česká pedagogika vůbec vědou schopnou řešit základní problémy školské soustavy.
F.N. Kerlinger v práci „Základy výzkumu chování“ uvádí: „Základním cílem vědy je teorie. Teorie je soubor vzájemně souvisejících definic a výroků, který představuje systematický pohled na jevy tím, že specifikuje vztahy mezi proměnnými, s cílem vysvětlit a předpovědět tyto jevy.“ Dobrá teorie umožňuje zpětně řešit problémy praktických činností.
Jako příklad nám může posloužit fyzika. Objev teorie relativity neznamenal konec platnosti Newtonových zákonů. Ty zůstaly v platnosti, ale otevřela se nová oblast pro rozvoj techniky i technologií. Pokud i pedagogika chce být vědou, musí přispívat k obecně platné a kontinuální teorii. To znamená vytvořit teorii, v níž staré neznamená automaticky špatné a neplatné. K tomu vede vcelku prostá cesta: pozorování – ověřování (testování) – experiment.
To co se odehrává v posledních šedesáti letech, naznačuje, že naše pedagogická věda touto cestou nejde a proto nedokáže vytvořit teorii, jejímž výsledkem by byl dobře fungující školský systém. Nedokáže vytvořit teorii tvorby učebních osnov, není schopna vytvořit teorii tvorby učebnic, neumí vytvořit teorii kvalitní přípravy učitelů atd. Špatné je i to, že nedokáže využít poznatky vývojové psychologie, sociální psychologie a zcela ignoruje poznatky pedagogické psychologie. Takto se aspoň jeví situace, když analyzujeme a hodnotíme vzdělávací program, učebnice, nekázeň žáků ve škole atd.
Pedagogický výzkum v uplynulých šedesáti letech tiše umíral. Hlavní metodou výzkumu se staly pochybné dotazníky a testy. Skutečný vědecký experiment a ověřování teorie v praxi se z pedagogického výzkumu pomalu ztrácel. Místo zásadních problémů se řeší problémy okrajové. Postupně došlo k odtržení pedagogické teorie od praxe. Pedagogové vymýšlejí své teorie v klidu svých pracoven, a pomalu již neví, jak vypadá vyučování.
V praxi to znamená, že někdo rozhodne, že to, co platilo doposud je od 1. ledna roku XY zcela špatné a vše se musí vybudovat od základů jinak. Teorie vytvořená generacemi učitelů a vědců přestává platit. Po roce 1989 převážila tendence rychle najít jakousi „novou metodu,“ která způsobí, že se napraví všechny nedostatky školství. Zákonitosti poznané Komenským, Lockem, Pestalozzim, Herbartem, Deweyem a dalšími klidně zahodíme ve slepé důvěře k zázračné „nové metodě“, kterou sice nikdo nezná, ale všichni doufají, že spasí školství. Teorie, která podporuje takovýto postup, není vědeckou teorií, ale úslužným sluhou zdůvodňujícím zvůli.
Tento zmatek zvyšuje i výběr osob na místo ministra školství. Společenské změny po roce 1989 přinesly nutnost přejít od marxistického pojetí komunistické výchovy k demokratické výchově a vzdělávání. To by však v čele ministerstva musel být někdo, kdo se dokáže orientovat v problematice školství. Byli jsme svědky toho, že ministr školství, původním povoláním bankovní úředník, kladl na prvé místo sledování finančních toků. Ministr právník položil důraz na dodržování zákonů ve školství atd. Výsledkem byla řada nesmyslů, které nepřinesly valný efekt – optimalizace škol, degradace školní inspekce i zavedení „nových metod“ díky nimž naše děti neumí číst, atd.
Je obtížně pochopitelné, že ministr nejmenuje aspoň jako náměstka (nebo poradce) erudovaného pedagoga (pozor ne pedagoga jako učitele, ale vědce, odborníka na vzdělávání a výchovu). Důsledek je ale jasný. Tzv. výzkumné ústavy neposkytují ministrovi fundované podklady pro rozhodnutí. Ten je v situaci, kdy jim musí věřit, protože se v problematice neorientuje (systém „Jistě pane ministře“).
Nastává čas, kdy by se měla vláda vzchopit a zadat ministerstvu školství, řadě ústavů navázaných na ministerstvo školství, katedrám pedagogiky i školám připravujícím učitele úkoly, jejichž splnění by vrátilo naše školství na důstojnou úroveň. To znamená vytvořit moderní koncepci vzdělávání, experimentálně ji ověřit, motivovat učitele a poté zavést do škol. Pokud je návrh zavedení výzkumných univerzit, mimo jiné i krokem tímto směrem, pak smekám klobouk před moudrostí současné vlády.
