Poněkud nahaté letní ráno.

Je teplé pondělní ráno. Ačkoliv je hodně brzy, sluníčko už začíná svými paprsky ohmatávat a ohřívat svět. Beru psa Rahima a jdeme na procházku. Mám dnes trochu víc času a tak jdeme k nedalekému přírodnímu koupališti „Na čtverci.“

Pes radostně vrtí ocasem a táhne mě jak spřežení tažných koníků . On sám je spíš malý koník než pes. Jazyk mu vesele visí z tlamy a on labužnicky vychutnává každou včerejší pachovou stopu. Nebe je jako z pohlednice a kolem cesty modře kvetou čekanky. Hmyzáci v předtuše horkého dne rozehráli svá křídla a nožky a celá ta zeleň kolem mě vesele povrzává, cvrká a cvaká.

Přijdeme k rybníku, ve kterém se líně převaluje voda. Uvážu psa ke stromku a zkusím jestli je už trochu ohřátá.

“Hergot, že bych tam vlezl. No jo, ale nemám plavky ani ručník.“ Rozhlédnu se, nikde nikdo, jen Hmyzáci hrají svoje ranní blues. Shodím hadry psovi k nohám a zavelím:

„Zůstaň a hlídej.“ Pes si kupodivu rezignovaně lehne a hlavu položí na moje sandály.Vběhnu do vody.

Je teda ještě chladná, jiskrná, jakoby mě štípala po celém těle.Potopím se a udělám pár temp. Bez plavek je to stejně nejlepší, plavu na druhou stranu. Tělo si na teplotu vody rychle zvykne a já si užívám tu volnost, svobodu pohybu a ticho krásného rána. Po obloze lítají ptáci a občas šplouchne nějaký kapr.

V tom se z břehu ozve pes Rahim. Štěká jak pominutý, jeho chraplavý hluboký hlas zarazil hmyzákům ranní koncert. Šlapu vodu, protřu si oči a ostřím, co ho tak naštvalo?

Nedaleko od břehu, který psisko hlídá, se objevila za rákosím blonďatá hlava.

Ajaj, tak tady nejsem sám, paní dělá ve vodě malá tempa a rozpačitě plave tam a zpátky kolem břehu. Pes řve jak pominutý. Pomalu se blížím ke břehu a volám na psa :

„Ticho Rahime, lehni.“ Ten mě tak určitě poslechne, asi má strach, že mi plavkyně ukradne trenýrky.

Doplavu ke břehu a stojím po prsa ve vodě. Nemám přece plavky. Paní stojí asi deset metrů ode mě ve vodě skoro po bradu.

„Mám tam věci na břehu, je mi už trochu zima.“ Prohodí ke mně a rozpačitě se usměje.

„Klidně běžte z vody, on je přivázaný a už se trochu uklidnil. Nebojte, nic Vám neudělá.“Uklidňuji paní.

„Ne, nepůjdu, běžte první a odveďte ho!!!“

„Víte…..rozpačitě se drbu na hlavě. Víte, když já prostě nemám plavky, jsem prostě nahatej.“

„ No já vlastně taky pane.“ Rozesměje se paní .

„Ale víte co, vždyť jsme dospělí, tak vylezeme oba najednou.“A tak jsme se společně vynořili z vody. Dva nádherně nahatí jedinci lidského rodu ve středním věku se zralými těly. Obě těla po několika dětech a zřejmě i partnerstvích, lecos odžito, vsadím se, že kdyby jednoho z nás rozřízli napůl, mohli by počítat letokruhy jak na věkovitém dubu.

Paní sáhla do rákosí a vytáhla miniaturní ručník, do kterého se pokusila cudně zahalit. Nicméně tělo natolik obdařené, se prostě tímhle větším kapesníkem schovat nedalo.

Já jsem odvázal psa a sedl si prostě holým zadkem na břehu do trávy.

„Já nemám ani ručník, musím tady trochu oschnou.“ Prohodil jsem k dámě s pokrčením ramen.

„A dyť je to jedno, stejně už jsme se viděli a na vás toho zase až tolik vidět nebylo, ta voda je prostě ještě studená.“ Zasmála se paní a sedla si kousek ode mě do trávy taky.

“Vy jste David Vlk z Gruntu, že? Já k vám chodím do Hradiště ráda nakupovat.“

„Znám se s Vaší ženou.“

"Aha.“ Pronesl jsem a snažil se trochu zatáhnout břicho, abych trochu Grunt reprezentoval.

“Já jsem Jitka, když už jsme se teda viděli nahatí.“ Podala mi |Jitka ruku.

“Tak mě těší Jitko. Dneska je ale hezké ráno, co říkáte………….“

A tak jsme tam ještě chvilku seděli a vystavovali svá nedokonalá nahatá těla sluníčku. Dva cizí lidé, co se potkali náhodou v jedno krásné letní ráno.

Jitka napínala tvář ke slunci, malý ručníček cudně složený v klíně a po plných ňadrech jí stékaly drobné kapky a vlasy se jí vlnily na napjatém hrdle a víte……… byla v tom okamžiku moc krásná. A já měl najednou velký strach, že otevře oči a uvidí mě, že si nemohu pomoct a trošku si ji tajně prohlížím a cítil jsem se jak čtrnáctiletý kluk, přistižený při nakukování klíčovou dírkou do převlékací kabinky na plovárně a bylo mi najednou tak krásně na duši, jakoby ze mě těch dalších čtyřicet let někdo sejmul. A tak jsem taky zavřel oči a nechal se lechtat sluníčkem na tváři a všude kolem byl mír a krásné ticho….

Pes líně ležel v trávě a když jsem po chvíli oči zase otevřel, byl jsem na břehu sám a Jitka byla pryč.

Tak nevím…… stalo se to, nebo se mi to jenom zdálo?

Každopádně díky za hezké ráno, blonďatá vílo Jitko.