Dědo, tym komunistú nikdy nebudu.

„Tož babičko my dneska ideme s Davidem sečkovat vinohrad, tož nám zabal něco na svačinu, třeba chleba s máslem a turistickým salámem, dojdeme pozdě na oběd.“

„Martine neblázni, šak tam nemožeš byt přes ten polední hic, dyť ťa trefí šlak a vem si klobúk a kluk ať si taky vezme nejakú čepicu. Puberta s ním mlátí, hlúpý je aj tak dost, eště aby si připálil tu svoju papuľu. Mama by mě pak nadala, až sa vrátijú z teho Německa“

Tož jsme s dědú sedli na kola, každý svoje nůžky, děda svoju koženú aktovku, kam sa tak akorát vlezly dva namazané chleby s turisťákem a dvě sedmičky bílého naředěného studenú vodú. Přeca nebudeme ve vinohradu slopat nejaký sirup a taky už je mě hergot šestnáct, tak co.

Ej to sluníčko ale na tom Hodonínsku v létě dycky připalovalo, bylo brzo po ránu, ale slépky už aj tak lapaly po dechu, očiska jim lézly z důlkú, kohút nekde chrápe na hnoju a prase Tonda leží v chlívku s hlavú zabořenú ve žlabu a žere sviňa líná v leže jak římský senátor za císařa Caliguly, při nejakých tych pěkných orgijách ve starém Římě. A šecí měšťáci Hodoňáci sa válajú u rybníku Lužák, natírajú sa indulonú, aby sa nespálili a pijú teple pivisko Podlužan z místního dřevěného pohostinského stánku, který zde jako závan svěžích socialistických služeb na jaře hned za převlékacíma kabinkami postavila v akci „Z“ brigáda socialistické práce státního podniku Jednota.

Enom já, jediný Hodoňák momentálně na prázdninách na dědině u dědečka, musím do vinohradu.

A tak šlapu do pedálů a snažím se dědův skoro závodní speciál značky Ukrajina rozpohybovat na takovú rychlost, aby mně muchy nestíhaly za jízdy lézt do huby.

Vítr ve vlasech je už teď horký a do stehna mě mlátí ledabyle přivázaná motyka ke štangli.Kolo poskakuje po polní cestě a já nadskakuju jak pytel řepy na traktorové vlečce.

Děda si jede svojím tempem, aby mu neuletěl slaměný klobúk, aby neztratil důstojnost a taky…. přeca sa nebude hónít za tym mladým pojašencem.

Kola zaparkujem u búdy a jdeme do vinohradu. Budú sa dělat „Zelené práce.“

„Tož poď, budeme to děla spolu, ať sa to naučíš, já enom dúfám , že až budeš dospělý, budeš mět taky svůj vinohrad a nebudeš komunista, to bys ňa šohajku nasral, stačí, když je ve straně ten tvůj druhý děda.

„ Dívaj sa, ten kmínek sa musí celý očistit, tady vidíš probereme ty letorosty, kdyby tam náhodú z očka byl nekerý zdvojený, tak ten pryč. Na vrchu sa to mosí nacpat mezi ty dva dráty ať to neleze do uličky a vršky sa budú sečkovat tyma nůžkama.“

„No vidíš, teď to zkus na druhej hlavě sám.“

„ No docela ti do ide, musíš sa to naučit, ten druhý děda ťa to asi nenaučí, ten furt enom sedí na schůzi, ani vinohrad nemá.

A tak jsme čistili kmínky, vylamovali letorosty a sečkovaly vršky vinných keřú a popíjali u teho to ředěné bílé víno s vodú a na nebi zpívali skřivánci, sluníčko nám opíralo paprsky do našich spálených zátylků a potili sme sa jak dvá Bulhaři.

Bylo to pěkné, jak dědečkovy šikovné ruce vždycky našly ten správný letorost a dokázaly poznat, kerý ten hrozének bude najlepší na keřu vinej révy nechat.

Čas utíkal, záda nás bolely, šíje celé ztuhlé a v řádkách sa hromadily hromádky odlámaných letorostú.

„Tož myslím, že už teho máme dost. Ty jedeš odpoledně beztak zase za tú svojú frajírkú do města, tak ať nejsi ztrhaný jak péro z divanu.“ Utřel si děda zpocené čelo, slamák si posunul trochu do týla.

„Pojď, trochu sa ovlažíme a dáme si svačinu.“

Tak jsem došli k búdě , děda sundal klobouk, shodil všechno oblečení a nahatý jak ho Pánbůh stvořil si vlezl do jedné ze dvou kadí plných dešťové vody.

Z kadě vylovil hědou lahev piva Podlužan, protože ty zelené děda nikdy nekupoval a nepil a z tašky chleba se salámem. Rychle jsem se taky vysvlékl a vlezl si do druhé kadě.

Seděli, jsme v příjemně chladné zelené vodě popíjeli pivo Podlužan, kerému znalci tehdá říkali břeclavský samoser a jedli chleba se salámem, vedli chytré řeči a bylo nám spolu krásně.

A to je navěky věků důkazem toho, že když je krásný den, sluníčko svítí a pivo je dobře vychlazené, tak je člověku dobře aj s holú řiťú, protože modré nebe, hezkú chvilku a dědečkovu životní moudrost si žádné prachy nikdy nekoupíš.

P.S. Dědo, tym komunistú jsem nikdy nebyl a nebudu, neboj!