Asi už jsem dneska taky trochu černej.

Když jsem přijal do rodiny romského přítele mojí dcery, věděl jsem, že to nebude lehký. Dokonce jsem dceři udělal kázání o tom, jak si zkomplikuje život a jaké bude mít problémy s lidmi okolo. A měla a má je samozřejmě pořád.

Když jsem přijal do rodiny romského přítele mojí dcery, věděl jsem, že to nebude lehký. Dokonce jsem tehdy dceři udělal kázání o tom jak moc si zkomplikuje život a jaké bude mít problémy s lidmi okolo.

A bylo to fakt těžké. Najednou jsem byli tak trochu černí celá rodina a jí to dávaly některé děcka ve škole docela dost sežrat.  No a  nám zase někteří naši kamarádi a taky rodina. Byli jsme najednou tak trochu černé ovce.

"Ti co nechají dceru chodit s cigošem!"

 Přiznám se, bylo mi to většinou úplně ukradený. Rozhodl jsem se prostě mít otevřené srdce, nechtěl jsem se jednou sám před sebou stydět.  A já prostě, když někoho jednou přijmu do náruče, tak jsem schopen se za něj rvát na krev a hlava nehlava.

Věděl jsem ale, že to bude hodně těžké i v samotné naší rodině. Víte nepřátelství cizích lidí, nebo posměšky od některých čtenářů tady na blogu nějak přežijete. Přežijete i ztrátu letitých kamarádů, ale když o vás pochybují vaši milovaní táta s mámou, to fakt bolí.

Moje dcera byla vždycky taková ta hezká princeznička a asi kdyby chtěla, mohla chodit s kýmkoliv. Mohla si třeba ulovit nějakého toho modrookého vysokého sportovce z lepší rodiny, co jeho fotříkovi patří půlka okresu.  Ta holka je prostě  takový ten zvonivý typ, co ho prostě kluci chtějí.(No uznávám, po mně to nemá)

Jak vyrůstala, já  měl vždycky tak trochu strach, aby z ní nebyla taková ta povrchní holka, co dostane všechno co chce , taková ta roztleskávačka, co si najde dokonalýho, bohatýho  blbce "Kena" bez smyslu pro humor, co jí zničí život a unudí se s ním k smrti.

No........... tak tohle teda zatím rozhodně nehrozí.

Láska s romským sirotkem z děcáku teda na počátku samozřejmě vyrazila dech i mně. Tohle teda rozhodně nebyl žádnej bílej princ "Krasoň" s ostře řezanou bradou, sen každého správného většinového fotříka. A taky jsem z toho jednu noc hodně blbě spal.

Ale já se v té obavě o dceru taky trochu za sebe styděl a řekl jsem si, že takový prostě přece nejsem a ji jsem takhle přece vychoval, aby byla otevřená a tolerantní a neposuzovala nikoho podle předsudků a prostě jsem se rozhodl, že jí budu věřit. 

Zkuste taky někdy tuhle vlastně strašně  jednoduchou věc, věřit svým dětem.

Víte, ty  naše děcka vlastně vyrůstají v absolutně otevřeném světě a jsou v mnoha věcech tolerantnější a otevřenější než my. Občas je prostě fajn vyměnit si role, nechat se vést za ruku zase chvilku od nich. Třeba vám ukážou, že svět je mmnohem barevnější a nekončí tam, kde jste si doposud mysleli.

A tak jsem svojí dceři prostě důvěřoval, ale současně jsem se bál, jak velký problém s tím bude mít třeba můj táta, seriózní konzervativní pan právník na penzi a taky, že mi to asi bude dávat za vinu.

Že jsem jako nezasáhl a kluka neodehnal od vrat, nezašlápl ho do prachu, nebo ho v temné noci nezavezl někam za hranice okresu, nedal mu pár facek a nenechal ho tam. 

Jsme totiž podobné povahy, já a táta. Takoví dva staří chlapáci ze staré školy, co se s ničím neserou. 

To, že jsem si toho černého kluka z děcáku vzal nakonec pod křídlo, muselo být pro něj prostě nepochopitelné!

 Myslel si, že jsem se zbláznil. Chápete to? Pro naši krásnou princezničku černýho chlápka z děcáku. Kdoví, koho ten jeho fotr vůbec zapíchnul nožem a co byla ta jeho máma zač, když jim ho sebrali.

Víte, já vlastně své rodiče chápal, taky svou dceru miluji a chci pro ni to nejlepší. A chápu, že jejich obavy vlastně pramenily z lásky a taky vím, že jedna tátova zkušenost s romským etnikem ho stála kdysi nejen všechny peníze, co měl tehdy u sebe, ale taky dost hnusnou chvilku s nožem na krku. Ale  s tímle přece tenhle kluk neměl vůbec nic společného, teda kromě stejné barvy kůže.

A moje dcera je prostě s tím veselým černým chlapíkem z děcáku šťastná a to je přeci pro každého tátu to nejdůležitějjší. Štěstí jeho dcery.
Navíc, líbí se mi, jak ona je pro něj prostě absolutně  vším. On by se pro ni klidně postavil komukoliv včetně  mně. Nechal by se roztrhat na hadry, aby ji ochránil a tohle má u mě. Za tohle budu zase já stát při něm navždy.

 Vím, že když je dcera s ním, vždycky přijde v pořádku domů a nic se jí nestane, Vím, že kdyby se jí přeci jen něco stalo, že by ji donesl domů třeba na zádech i kdyby měl na prahu našich dveří vypustit duši. Vím, že se jí snaží pomáhat se školou, že jí nedovolí kouřit marihuanu a občas ji i trošku srovná, když vymýšlí kraviny a vím, že se taky oba smějí stejným věcem, stejné věci je těší a mají společné sny

Vím, že  se samozřejmě našli trochu dost brzo a nejsou úplně běžný pár, ale já prostě pochopil, že já táta můžu být šťastný, jen tehdy, když bude šťastná i moje dcera. A to rozhodnutí s kým bude šťastná, je prostě jen na ní samotné. Vždycky budu nablízku, vždycky ji budu chránit, ale svůj život musí prostě žít sama jak chce.

A co můj  táta?
Dneska jsem mluvil s mámou a ta mi říká:

"A víš co? Tatínek říkal, že ten kluk  vaší dcery je vlastně ze všech těch našich mladých "děcek" nejrozumnější."

"A včera, víš co mi řekl včera? To mě teda opravdu rozesmál. Říkal, že jak ho prostě víc poznal, a trochu mu přirostl k srdi, tak už mu vlastně ani nepřipadá tak strašně černej!" 

A pak nastala v mobilu taková malá chvilka ticha a bylo i přes tu dálku cítit, že si to všechno nějak pěkně mezi námi zase sedlo na své místo, že to neporozumění z poslední doby je nadobro pryč a my dva s mámou jsme se do telefonu oba pak ještě chvíli smáli a já věděl, že odteď se my Vlci budeme za toho našeho černýho kluka rvát na krev už celá smečka!!!

Je prostě už náš!

P.S. Možná se ptáte, proč o tomhle vlastně píšu? Jestli chci nahonit karmu, nebo nějaký hlas do "Blogera roku," dojmout, nebo ze sebe dělat "Správňáka?" 

Píšu o tom, protože mě tenhle můj risk, tahle moje důvěra v člověka tak trochu z jiného světa strašně moc dala a obohatila můj život. Třeba jen o ten pocit, že jsem našel odvahu a udělal správnou věc a uvěřil svým dětem a sám sobě.

Třeba budete někdy v podobné situaci a ten můj blog vám pomůže rozhodnout se správně. A taky to píšu proto, že tohle je prostě život. Můj život!

Život, který vás někdy překvapí, někdy zaskočí a někdy i zklame, ale přesto je moc krásný.