Měl jsem svoje první prázdniny. Jedno ráno jsem se vypravil k babičce a dědovi, kteří bydleli ve Lhotě. Od nás z Vyškova to bylo pět kilometrů.
Cestu jsem znal. S dědou jsme ji absolvovali už několikrát. Jenže ten červencový den slunce pražilo jak na Sahaře a já už byl po třech kilometrech tak žíznivý, že jsem sotva pletl nohama.
Na konci Dědic jsem najednou u jednoho domečku uviděl studnu s pumpou. Jako bych dostal novou sílu. Skoro jsem k ní doběhl. Začal jsem pumpovat, ale nic. Z toho zklamání jsem se rozplakal. Seděl jsem u studny a myslel, že umřu.
V tom z nedalekého domku vyšla stará paní. V ruce měla plechový hrníček plný vody. Došla ke mně a když jsem natahoval svou malou ruku, abych se napil, ona tu vodu nalila do pumpy.
V první chvíli jsem si myslel, že se zbláznila. Jenže ona začala pumpovat a já po chvíli uviděl, jak z pumpy vytéká voda. Strčil jsem hlavu do proudu a chvíli se chladil. Pak jsem po malých hltech začal pít. Paní nakonec napumpovala vodu do svého hrníčku, aby měla na příští čerpání vody a odešla domů.
Existuje ještě jedna žízeň. Naše duše může tak žíznit, že skoro umírá. Snažíme se pumpovat, ale zdá se, že pumpa nefunguje. V té chvíli přichází Ježíš s nabídkou živé vody, která může naši vnitřní vyprahlost uhasit jednou provždy.
Jak je to možné? Ježíš říká: "Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému." (Jan 4,14)
(Napsáno pro Křesťanský magazín ČT 2 - vysílaný dne 19.června 2011.)
