David pokračuje ve svém pojednání o tom, co to s člověkem udělá, když nesprávně reaguje na svůj hněv. Tato emoce, kterou nám dal do vínku náš nebeský Stvořitel, může pomáhat, když se ji naučíme používat k tomu, k čemu je určena.
V opačném případě ale škodí.
David má spoustu vlastních zkušeností s tím, co dokáže hněv, který necháme přerůst v nekontrolovatelnou zlost. Proto radí:
"Nepovoluj zlosti, zkroť své rozhořčení,
hněv je špatný rádce, sluch mu nepopřej." (Žalm 37,8)
Pokud vůči někomu pociťuji hněv, není to nic, za co bych se měl stydět. Horší je, když tento hněv v sobě pěstuji a ještě ho přikrmuji. Může se mi totiž snadno stát, že se pak přestanu ovládat a udělám něco, za co se budu stydět. Ale i to se dá řešit omluvou a odpuštěním.
Horší je, pokud se hněv a zlost stanou každodenní součástí mého života. Může se tak ze mne stát zlý člověk. A to je problém i podle Davida:
"Zlí nakonec padnou, budou vymýceni,
kdo však doufá v Boha,
zdědí celou zem.
Jenom okamžik – a je po bezbožníku,
ani stopa po něm tady nezbude." (Žalm 37,9-10)
Jak se bránit tomu, aby se ze mne stal zlý člověk? Paradoxně se něco takového stává lidem, kteří se rozčilují nad jinými zlými. Mají pocit, že by měl Bůh zasáhnout. Když se tak nestane, začnou si sami hrát na Spravedlnost.
Právě David nás ve svých žalmech učí, co je lepší. Mnohokrát prosí Boha, aby mu zjednal spravedlnost. Nechce být soudcem těch, kteří mu ubližují. Velice dobře ví, že by v tomto soudu nebyl nestranný.
Je zajímavé si všimnout, s jakým lékem na vztek přichází David:
"Zemi budou vládnout pokorní a tiší,
nikdo už jim jejich pokoj nevezme.
Bezbožník se vzteká na spravedlivého.
Bohu je však k smíchu – ten ví: přijde den!" (Žalm 37,11-13)
Tím lékem na vztek je pokora. Vědomí, že sám nejsem dokonalý a mám své chyby. Když se dav chystá ukamenovat ženu, která spala s cizím mužem, Ježíš pronese klidným hlasem: "Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!" (Jan 8,7) Jako mávnutím kouzelného proutku se v té chvíli všichni zklidní a jejich svaté rozhořčení a hněv nad tou hříšnicí je najednou pryč.
Nebezpečím nezvládnutého hněvu je to, že v tom našem spravedlivém rozčílení můžeme nakonec ublížit nevinnému, a tím způsobíme, že na Božím soudu neobstojíme:
"Marně násilníci tasí svoje meče,
proti nevinnému napínají luk.
Probodnou si leda svoje vlastní srdce,
luk praskne jak zpuchřelá struna." (Žalm 37,14-15)
Hněv není dobrý rádce. Lepším poradcem a průvodcem života je pokora a z ní plynoucí klid. S pokojným srdcem se problémy řeší snadněji.
Ježíš navíc přichází se zaslíbením, které je adresováno všem, kdo nedovolí svému hněvu, aby přerostl v nekontrolovatelnou zlost:"Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví." (Mat.5,5) Tou zemí je Boží království.
