Ježíš nás učí lásce k lidem, kteří jsou našimi nepřáteli, což není vůbec snadné. Spíš slýchám, že je to nemožné a dlouho jsem si to myslel také. Pak jsem začal poznávat lásku v Ježíšově podání. Jeho příkaz usměrňující můj vztah k nepřátelům mi najednou začal dávat smysl.
Naše představa lásky je spojena s úsměvy, objímáním a mnoha dalšími příjemnými pocity. Spousta lidí je přesvědčena, že láska je záležitost pocitů. Možná proto se rozpadá stále více manželství a přibývá párů, které raději ani neuzavřou manželství, protože v lásku už prostě nevěří...
Boží láska nezačíná krásnými pocity. Začíná rozhodnutím, začíná myšlenkou. Náš Stvořitel se nejdříve musel rozhodnout, že na té malé planetě, kousek od té malinkaté hvězdy stvoří život, na jehož vrcholu bude člověk. Pak vytvořil projekt, který začal uskutečňovat.
Pak přišel šestý den. Den, na který se těšil. Vše bylo připraveno a proto mohl konečně stvořit člověka - Adama - muže a ženu. Bylo to radostné shledání. Stvořitel oběma lidem vysvětlil základní principy života. Varoval je před tím, že jejich rajskou zahradu brzy navštíví ďábel. Udělal vše pro to, aby člověk nemusel padnout do pasti hříchu a vzpoury proti Stvořiteli.
Jenže naši prarodiče prohráli. Sedli svůdci na lep. Uvěřili, že Stvořitel není tak dobrý, jak říká. Postavili se do opozice vůči Bohu...
Pokud by byla Boží láska založena na pocitech, tak by v té chvíli skončila. Bůh by člověka nechal zemřít a začal by znovu. Jenže on to neudělal, protože jeho láska k nám nestaví jen na pocitech. Staví na rozhodnutí, že nás bude milovat za každé situace.
Tento Bůh nám v osobě Ježíše Krista přikazuje, abychom milovali své nepřátele. Tím nechce říci, že se musíme přinutit, abychom cítili krásné pocity vůči člověku, který nám třeba v opilosti přejel dítě. Bůh jen chce, abychom se rozhodli i těmto lidem dát novou šanci. Možná ani ne druhou, ale třeba desátou nebo dvacátou.
Bůh nedává jen příkaz. Ježíš nás chce učit, jak na to. Minule jsme se učili pomáhat potřebným. Dokonce i těm, kteří nás v minulosti nechali na holičkách nebo nám dokonce ublížili. Ježíš říká, že jim jejich zlo nemáme oplácet, protože pak bychom byli stejní jako oni.
Dnes s námi chce Ježíš absolvovat druhou lekci. Proto přikazuje:
"Žehnejte těm, kteří vás proklínají,
modlete se za ty, kteří vám ubližují." (Luk.6,28)
Je zajímavé, že slovo "požehnání" dnes už většina lidí ani nezná. Pokud byste se jich zeptali, co by dělali, kdyby měli někomu "žehnat", věděl by to jen málokdo. Možná bychom se dověděli, že "žehnání" má v kompetenci jen kněz.
Apoštol Pavel, který se také učil milovat nepřátele, ve svém dopise radí: "Neodplácejte zlým za zlé, ani urážkou za urážku. Naopak žehnejte, vždyť jste byli povoláni k tomu, abyste se stali dědici požehnání." (1. Petrův 3,9)
Láska k nepřátelům nezačíná v srci, ale v mé mysli. "Žehnání", to je přání dobrého, které vyslovím nahlas a ještě se při něm dovolávám Boha, aby to byl právě on, kdo tomu druhému dá jen to dobré. Pokud se tomu má ústa brání, měl bych si připomenout, že to dobro, které přeji, není mé. Jeho dárcem je samotný Bůh, protože já sám nemám co dát.
Pokud se chci modlit za někoho, kdo mi ubližuje, tak se musím nejdřív modlit za sebe, aby mi Bůh dal sílu odpustit.
