Na naší cestě do nebeského království bychom si jistě všichni přáli rychle dorazit do cíle. Proto jsme občas nervózní, když musíme zastavit a udělat přestávku. Důvodů může být mnoho. Některé jsou příjemné a prospěšné, jiné jsou naopak nepříjemné a způsobí skutečné zdržení. Přesto bychom s přestávkami měli počítat.
"Ale tato jedna věc kéž vám nezůstane skryta, milovaní, že jeden den je u Pána jako tisíc let a `tisíc let jako jeden den´.
Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání." (2.Petrův 3,8+9)
Byl jsem tehdy ještě malý kluk, když nás strejda Jarek vzal na Brněnskou přehradu, odkud jsme vyrazili jsme lodí k hradu Veveří. Seděl jsem s ním na horní palubě a nadšeně vyhlížel, kdy konečně uvidím cíl naší cesty.
Dočkal jsem se. Před námi se objevila hradní věž. Čekal jsem, že parník pojede přímo, když v tom kapitán zatočil kormidlem a my jeli úplně jinam, takže se nám hrad po chvíli ztratil z dohledu. Později jsem pochopil, že jsme museli odbočit k jedné ze zastávek, na které přistoupili další cestující.
Na cestě za Ježíšem nejsme sami. Proto i my musíme občas odbočit na zastávku, kde se k nám přidají noví spolucestující. Bůh nás tím učí vzájemné spolupráci a postupně nás zbavuje našeho sobectví. Čím více lidí nasedne na loď, jejímž cílem je nebeský přístav, tím větší radost bude nejen v přístavu, ale už na samotné cestě.
To, že jsme ještě na cestě, není vinou zpoždění Ježíšova příchodu. Způsobuje to Boží láska ke každému člověku na naší hříchem nemocné planetě. Rád by ve svém království uvítal každého z nás.
Nepropadejme panice, když se nám na chvílí ztratí z dohledu cíl naší cesty. Důvěřujme kapitánovi naší lodě. On zná cíl cesty i její podrobnou trasu. Radujme se z nových přátel, kteří poplují s námi.
