Začni den klaněním a vděčností

Nemám rád, když mne ráno budí zvuk budíku. Cítím se daleko lépe, když se probudím alespoň čtvrt hodiny před budíčkem. Pomalejší start do nového dne mi totiž vyhovuje mnohem více než když musím rychle vystartovat z postele.

     Nedávno jsem přemýšlel nad svými modlitbami. Zvláště ty ranní jsou jedna druhé hodně podobné. Většinou se přimlouvám za lidi, na kterých mi záleží. Začínám u své rodiny, pak přejdu k lidem z mého sboru a po nich vzpomínám další, kteří mi utkvěli v paměti, protože jsem s nimi něco prožil.
     „Není to jen takový zvyk?“ říkal jsem si. „Mají takové modlitby smysl?“ Došel jsem opět k závěru, že má smysl s Bohem hovořit o lidech, na kterých mi záleží. Při tom jsem si také uvědomil, že pokud s Bohem nemluvím, když se mi vede dobře, nebudu s ním umět rozmlouvat, až přijde něco, co se mi nebude líbit.

     Žalm, jehož první část spolu dnes otevíráme, napsal David v době, kdy se dobře zrovna neměl. Proto asi začíná prosbou, v níž možná zaznívá i skrytá otázka:
„Poslouchej, prosím, co ti zpívám, Pane,
   v svém těžkém zármutku a soužení.
Můj králi, Bože všemocný,
   slyš nejen hudbu, ale i moje slova,
   má píseň, to je modlitba.“ (Žalm 5,2+3)

     „Slyší mne Bůh? Ví vůbec, co prožívám?“ To jsou otázky, které mi znějí v uších, když se modlím a nepřichází hned odpověď. Nejčastěji se takto ptám, když Boha prosím o něco, na čem mi velice záleží a co podle mne i spěchá. V takových situacích prožívám i to, čím David pokračuje:
„Přivstal jsem si a zpívám v časném jitru,
   ať slyšíš mezi prvními mé žádosti a touhy;
   čekám nyní, co řekneš, co mi odpovíš.“ (Žalm 5,4)
     Když mne něco trápí, nemám problém s tím, abych si přivstal. Stejně se budím dřív než většina lidí v mém okolí. Někdy se převaluji na lůžku a přeji si, aby už bylo ráno a já mohl vstávat.
     V takových „bezesných chvílích“ přemýšlím o svém životě. Dívám se nazpět a hodnotím to, co je už za mnou. Minulost mi pomáhá při hledání příčin toho, co zrovna prožívám.

     David také přemýšlí o tom, jak se vztah ke Stvořiteli odráží v životě věřícího. Nemyslí si, že víra je jen nějaké duchovní nadstavba, něco, na co si vzpomeneme, když zrovna nemáme co na práci:
„Ty, silný Bože, nenávidíš bezbožnost;
   kdo podvádí, ten k tobě nepřijde,
kdo tě zpupně a pošetile popírá,
   ať ti raději nechodí na oči,
   protože ve tvé přítomnosti neobstojí,
kdo seje zlo, sklidí tvou zlobu,
   kdo lže, propadá v tvých očích,
   kruté a falešné ty odsoudíš.“ (Žalm 5,5-7)
     „Nezasel jsem něco zlého?“ I takové otázky si kladu, když mám pocit, jako by se můj život najednou nacházel v mlze nebo ve tmě. „Není to, co prožívám, důsledkem něčeho, co jsem udělal? Neublížil jsem někomu?“
     A jak o tom, často ještě na lůžku, rozmlouvám s Bohem, jsem nakonec rád, že mohu, stejně jako David, začít svůj den klaněním a vděčností. U Boha totiž nacházím ztracený klid a pokoj.

     David ještě přidá něco, co pro mne kdysi bylo zajímavým objevem:
„To vše jsem odložil a tys mne přijal,
   ze své milosti mi všechno odpustil.
Jen proto se smím ukázat v tvém chrámu
   a v úctě se mohu klanět tvé svatosti.“ (Žalm 5,8)
     Pro mnoho věřících je tím největším projevem jejich víry návštěva bohoslužby. Jednou za týden se vydají na místo, kde se schází jejich církev a zúčastní se společného programu – zpívají písně, modlí se, vyslechnou kázání. Když to skončí, jdou zase domů a zbytek týdne si prožijí po svém.

     David nám tu ale říká, že skutečný užitek ze společné bohoslužby mohou mít jen ti, kdo Bohu „slouží“ i ve svém soukromí. Ti, kdo klaněním a vděčností nezačínají jen ten „sváteční den“, ale i každý všední. Pro tyto věřící je pak společná bohoslužba vyvrcholením jejich celotýdenního vztahu se Stvořitelem. Spolu s ostatními se klaní Bohu a zpěvem, modlitbami i dary mu vyjadřují svou vděčnost. Jejich radost ještě umocňuje fakt, že se o svou víru mohou sdílet s těmi, kteří jim rozumí, protože mají se Stvořitelem podobné osobní zkušenosti.
     Já osobně mohu Davidova slova jen potvrdit. Dny, které začínám klaněním a vděčností, prožívám v úplně jiném duchu než ty, kdy třeba zaspím a pak vystřelím z postele. To pak celý den už jen doháním tu časovou ztrátu, kterou jsem nabral hned ráno. Pokud se ráno setkám se Stvořitelem, jsem pak během celého dne mnohem klidnější a spokojenější a ve stejném duchu pak večer i ulehám do postele a klidně usínám s vědomím, že jsem pod ochranou mého Tvůrce.