Minule jsme četli Ježíšova slova o tom, že nemáme nad druhými vynášet konečný soud. Ten patří Bohu. My toto právo nemáme, protože nevidíme do nitra člověka. Díky tomu bychom se mohli dopustit justičního omylu.
Ježíš svůj výrok ještě doplňuje a říká: "Dávejte a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína.
Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám." (Lukáš 6,38)
V souvislosti s posledním soudem nás tato slova přivádí k překvapivému zjištění. Nemám právo soudit druhé, ale svým přístupem ke druhým rozhoduji o tom, jak jednou Bůh rozhodne o mém věčném životě.
Ježíš tu navazuje na slova, která vzkázal před staletími Izraeli prostřednictvím proroka Izajáše. Židé se tehdy divili, proč jim Hospodin nežehná, když se postí a dělají vše, co nařizuje zákon. Bůh jim odpovídá: "Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi?
Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána. Před tebou půjde tvá spravedlnost, za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva. Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví, vykřikneš o pomoc a on se ozve: »Tu sem!«
Odstraníš-li ze svého středu jho, hrozící prst a ničemná slova, budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne." (Izajáš 58,6-10)
O tom, jak dopadnu na posledním soudu, nerozhoduje mé teologické vzdělání, ani to, ke které církvi patřím. Rozhodujícím činitelem bude to, nakolik jsem dovolil Bohu, aby se v mém srdci usídlila jeho láska.
Jak to poznám? Je možné zjistit, jak na tom jsem? Podle Ježíše to poznám podle toho, co cítím, když se setkám s někým, kdo má hlad, je nahý, zbitý nebo opuštěný.
Pokud je mé srdce lhostejné a chladné, je zle a já musím prosit Boha, aby vstoupil do mého nitra.
Pokud mne při setkání s takovým člověkem naplňuje soucit a lítost, pak jsem na dobré cestě. Ale i tak ještě nemám vyhráno. Potřebuji se radit s Ježíšem, co bych měl udělat. Svět je plný podvodníků a tak bych mohl pomáhat lidem, kteří jsou jen vychytralí, zatímco na ty skutečně potřebné už by mi nezbývala síla a čas.
Ježíš mne vybízí ke štědrosti. Nemám se bát rozdělit o to, čím mne Bůh obdaroval. Protože u Boha platí: "Dávejte a bude vám dáno." Bůh to tak dělá celé věky. Proto může apoštol Pavel konstatovat: "Vždyť je jeden a týž Pán všech, štědrý ke všem, kdo ho vzývají..." (Římanům 10,12)
Bůh je štědrý. Slyší ty, kdo k němu volají. Čas od času chce použít i mne, abych se na chvíli stal tím, kdo odpoví na volání těch, kteří hledají pomoc u Boha. Bůh mne zve ke spolupráci, což je pro mne ohromná čest. Jde jen o to, abych to tak viděl i ve chvíli, kdy Bůh přechází od teorie k praxi.
Ten, kdo nedovolí Ježíši, aby naplnil jeho nitro soucitem a láskou, vynáší sám nad sebou odsuzující ortel věčné smrti. Zavírá sám sobě brány do nebeského království.
"Bože, naplň mé srdce i celé mé nitro Tvou láskou. Uč mne, prosím, milovat druhé tak, jak Ty miluješ mne."
