“Tatínku, když mi ho nekoupíš, řeknu mamince, že čůráš do umývadla,“ prohlásil prý v pražské tramvaji malý klučina, který chtěl nový počítač.Děti jsou prostě báječné. A jejich upřímnost je někdy odzbrojující. Díky tomu můžeme vzpomínat na různé, dnes při pohledu zpět i veselé příhody.
Bydleli jsme tehdy krátkou dobu v Jeseníku. Po sobotní bohoslužbě u nás obědval pan profesor Jan Heller. Nebyl jsem doma, tak to z nám jen z manželčina vyprávění.
Uvařila tehdy svíčkovou. Když podávala na stůl, náš pětiletý syn s nevinnou tvářičkou pronesl: “Maminko, to je svíčková? A z čeho se dělá, ze svíček nebo ze soplu?“
V té chvíli by se v ní krve nedořezal. Ale pan profesor najednou ožil, začal se spolu s malým Vlastíkem smát a pak si dlouho vyprávěli různé hříčky s našim krásným jazykem.
To je krása dětské upřímnosti. Kde se tato vlastnost při výchově vytrácí? Proč se snažíme naše děti co nejdříve naučit, že o určitých věcech se nemluví?
My dospělí raději lichotíme a pochlebujeme. O pravdě raději moc nemluvíme, protože bychom mohli narazit. Děláme že nevidíme, přetvařujeme se, strkáme hlavu do písku.
Pokud si myslíte, že se dá dlouhodobě žít šťastný a spokojený život bez upřímnosti, přečtěte si pohádku Císařovy nové šaty.
Izraelský král David napsal: “Štítem je mi Bůh, on zachraňuje ty, kdo mají přímé srdce.“ (Bible, Žalmy 7)
Děláme dobře, když děti učíme, aby přemýšlely dříve, než něco řeknou. Nebo když jim vysvětlujeme, že neomalenost není upřímnost, protože ubližuje. Je dobře, když je učíme, aby také zvažovaly, jaké následky ponesou, když řeknou pravdu.
Chybou ale je, když se od nás naučí, že pravdu si mohou "trochu upravit". Tak, aby z toho neměly problémy, ale naopak ještě něco získaly. Naši předkové říkali, že “lež má krátké nohy“. My jsme se za totality naučili k tomu dodávat, “které se ale dají vycvičit!“
Často si stěžujeme na to, že se v naší společnosti setkáváme se lží, falešností a podvody. Nejen v politice, ale v každodenním životě – v médiích, v podnikání a třeba i při placení v obchodě. Zapomínáme, že to vše začíná v době, kdy v našich dětech ubíjíme jejich upřímnost.
Vážím si dětské upřímnosti. Život s ní je mnohem krásnější a také barevnější. Děti dokážou někdy jednou větou změnit naši každodenní všední šeď na celou paletu nádherných zářivých barev.
Je to už pár let, co jsem v jednom časopise našel matematickou slovní úlohu. Snažil jsem se ji vyřešit, ale marně. Nejdříve se domů vrátil starší syn. Řešení měl okamžitě. Pak stejný příklad vyřešila manželka a po ní i mladší syn. “Tak, a už jsem doma nejhloupější,“ reagoval jsem. Mladší syn mne utěšoval: “Tatínku, ale jsi hodný.“
Važme si upřímnosti našich dětí. A místo ubíjení ji raději pomáhejme rozvíjet.
