Nedávno jsem se byl podívat ve Vyškově, mém rodném městě. Zašel jsem i do parku a dokonce jsem se byl podívat na místě, kde jsme s kamarády sjížděli "cross" na kolech. Kličkovali jsme mezi stromy a závodili, kdo bude dole první. Na rozdíl od dnešních závodníků jsme ale neměli speciální kola, ale jen staré "araby", jak jsme jim říkali.
Jak jsem tak stál pod tou strání, po které jsme se jako kluci řítili dolů, děkoval jsem Bohu, že jsem ještě na světě. I když vše ostatní v tom parku už nebylo tak veliké, jako kdysi v mých dětských očích, tenhle kopeček se mi zdál pro sjíždění na kole přímo šílený. Dnes už bych ho nesjel, ani kdybyste mi za to nabídli milion.
Myslím, že něco podobného popisuje Šalomoun:
"Dostaví se závratě, strach z výšek
a obava z úrazu na cestě.
Hlava jako bílý mandloňový květ rozkvete,
chůze ztěžkne jako malátné kobylce
a kořeněná chuť kapary se vytratí.
Tak se člověk vydává do svého věčného domu
a na ulici se pomalu scházejí truchlící." (Kazatel 12,5)
Moudrý král je realista. Popisuje, jak vypadá poslední životní etapa člověka. To, co jsme dřív dělali úplně v pohodě, je najednou problém. Tchána čeká prohlídka u lékaře. Dřív to neřešil. Prostě tam zašel a za chvíli byl doma.
Dnes, ve svých devadesáti letech už to pro něho je problém. Má obavy, zda to zvládne. Při chůzi se mu motá hlava, nohy už nemá tak jisté, jako dřív... Přesně tak, jak to Šalomoun píše.
V těch slovech mne zaujala zmínka o kapary. Tohle koření nepoužívám a vlastně ani neznám jeho chuť. Možná je to díky tomu, že jídlo mi stále chutná a kapary se v Šalomounově době používalo jako pomůcka pro léčbu nechutenství. Starý král píše, že v určité době už ani kapary nepomůže.
Pokud člověk u sebe začne pozorovat tyto příznaky, měl by si uvědomit, že se pomalu blíží konečná. Je dobré zavčasu napsat závěť, podělit své děti a příbuzné, aby se po smrti nemuseli hádat o majetek, pokud nějaký mám.
Smrt je realita tohoto světa. Šalomoun píše, že po smrti už nic není. V okamžiku posledního vydechnutí skončí naše možnost změnit náš věčný osud.
