Moudrost je jedním z témat, kterému Šalomoun v knize Kazatel věnuje hodně prostoru. Víme, že je Biblí hodnocen jako nejmoudřejší člověk na naší Zemi. Už jako mladík převzal vládu nad Izraelem.
Když se ho Bůh zeptal, co by si přál, mladý král odpověděl: "Kéž bys tedy dal svému služebníku srdce vnímavé, aby mohl soudit tvůj lid a dovedl rozlišovat mezi dobrem a zlem. Neboť kdo by dokázal soudit tento tvůj lid, jemuž je tak těžko vládnout?" (1. Královská 3,9)
Hospodin ocenil, že nežádá o bohatství a slávu. Říká mu: "Protože jsi žádal o toto a nežádal jsi pro sebe ani dlouhý věk ani jsi nežádal bohatství, ba ani jsi nežádal bezživotí svých nepřátel, ale žádal jsi pro sebe rozumnost při soudním jednání, hle, učiním podle tvých slov. Dávám ti moudré a rozumné srdce, takže nikdo tobě podobný nebyl před tebou a ani po tobě nepovstane nikdo tobě podobný.
A dávám ti i to, oč jsi nežádal, bohatství i slávu, tak aby nebyl nikdo tobě podobný mezi králi po všechny tvé dny..." (1. Královská 3,11-13)
Na stáří však Šalomoun napíše:
"Tím vším jsem se ve své moudrosti zabýval.
Předsevzal jsem si, že budu moudrý,
ale moudrost mi unikala." (Kazatel 7,23)
Lidová moudrost říká: "Učení v mládí je jako rytí do kamene, učení na stáří je jako psaní do písku!" Dnes už vím, že je to pravda. Stále hůře se učím novým věcem. To, co se dnes naučím, zítra zapomenu a musím se učit znovu. Potřebuji stále více pokusů na to, abych si to nové skutečně "vyryl do skály".
Šalomounovým slovům o tom, že mu moudrost unikala, jsem dlouho nerozuměl. Dnes, když se stále rychleji začíná blížit šedesátka, zjišťuji, že i mně "uniká" mnohé z toho, co jsem kdysi věděl. Vypadávají mi jména lidí, zapomínám známé letopočty a určitě bych se dnes nepřihlásil do vědomostní soutěže.
I Šalomoun poznává, že díky narůstajícímu věku postupně přichází o to, co získal jako Boží dar, ale i o to, co se naučil během svého života. Nedělá z toho katastrofu a nehroutí se z toho. Bere to jako něco, co stáří přináší.
Proč o tom píše? Je to jeho varování lidem, kteří si vlastní moudrost vybrali jako smysl svého života. I ten nejmoudřejší člověk jednou dojde do období, kdy pracně nabytou moudrost začne ztrácet. Pokud svou hodnotu odvíjí od toho, co zná a jak rychle se dokáže zorientovat v různých situacích, jednoho dne začne tuto hodnotu postupně pozbývat.
Co s tím? Možná nám pomůže, když si připomeneme slova apoštola Jakuba: "Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha, který dává všem bez výhrad a bez výčitek, a bude mu dána. Nechť však prosí s důvěrou a nic nepochybuje." (Jakub 1,5+6)
Moudrost je úžasná hodnota. Ještě cennější je ale schopnost vložit svou hodnotu i svou budoucnost do Božích rukou.
