Cestou od rodičů jsem se tehdy ještě stavil za Pavlem, mým starším bráškou. Zajel jsem si sice pár kilometrů, ale to mi nevadilo. Přestože nejsem doktor, po pár minutách našeho setkání jsem vnímal, že s ním není něco v pořádku. Když mi pak popsal své problémy, věděl jsem, že je zle. O rok později zemřel.
Ten rok mezi tím nebyl jednoduchý. Brzy po prvních příznacích lékaři zjistili nádor na mozku. Operace tehdy nebyla možná. Proto následovalo ozařování a chemoterapie. Jednu chvíli se zdálo, že se vše lepší. Naděje ale nevydržela dlouho. Díky tomu, že jsme velká rodina, jsme se mohli navzájem povzbuzovat a když nám bylo nejhůř, tak si i poplakat. Pokračovali jsme v tom i po pohřbu.
Maminka se švagrovou, které byly s mým bratrem v posledních okamžicích jeho života, si od té doby začaly častěji telefonovat a navštěvovat se. Dělají to dodnes. I letos spolu zajdou k hrobu, kam jsme Pavla uložili.
Můžeme nějak pomoci svým kamarádům, kteří právě prožívají smrtelný zápas někoho ze své rodiny? Co pro ně můžeme udělat? A jak po pohřbu? To už pozůstalí naši pozornost nepotřebují?
Jedno lidové přísloví říká: "Co nechceš, aby ti dělali druzí, to ani ty nedělej jim." Žel, většina (nejen) našeho národa se tímto heslem řídí. Proto se stává, že v sousedním bytě zemře člověk a nikdo si toho někdy dlouhé týdny ani nevšimne. Lhostejnost není dobrá. I když...
V době, kdy Pavel bojoval o svůj život, prožívala naše známá stejný zápas. Díky léčbě u jednoho slovenského lékaře se její stav výrazně zlepšil. Proto jsme hned u Pavlova ošetřujícího lékaře zjišťovali, zda by tato léčba nepomohla i jemu. Po konzultaci obou lékařů jsme dostali zápornou odpověď. Čtrnáct dnů po Pavlově pohřbu mi manžel, který naši známou vozil k lékaři, řekl větu, která mne ještě dlouho bolela: "Kdybys bráchu zavezl na Slovensko, mohl žít!" Tehdy jsem si uvědomil, že někdy je lepší mlčet.
Přesto mám raději radu, kterou jsem objevil v Bibli. Ježíš říká: "Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, jednejte i vy s nimi." (Bible, Lukáš) Tato rada, na rozdíl od onoho lidového přísloví nevede k pasivnímu přihlížení, ale k aktivitě.
Když se zpětně vracím k tomu, jak jsem prožíval bratrovu nemoc a pak i smrt, uvědomuji si, že za mnou tehdy přicházely dvě skupiny lidí. Jedni, kteří byli zvědaví a druzí, kteří mi chtěli dát najevo, že se mnou a mou rodinou sdílejí náš zápas. Zatímco pozornost těch prvních byla nepříjemná, opravdový zájem těch druhým mi pomáhal. Často ani nemuseli nic říkat. Stačilo objetí nebo stisk ruky.
Myslím, že muži to v takových chvílích mají těžké. Od dětství jsou většinou vedeni k tomu, že správný chlap nebrečí. A tak to většina z nás ani neumí. A pokud ano, tak se v takových chvílích skrýváme, aby nás nikdo neviděl. Půl roku po Pavlově pohřbu na mne přišel smutek. Byl jsem tehdy na návštěvě u rodičů. Vlastně byla doma jenom máma. Poznala, že nejsem ve své kůži. A protože sama tesknila, poplakali jsme si spolu. Pomohlo mi to.
Když naši kamarádi prožívají ztrátu svých blízkých, neměli bychom se bát být při tom s nimi. Nabídnout své rameno, na kterém by se mohli vyplakat, i když jsou to chlapi. A když budeme mít pochybnosti, co dělat a o čem s nimi mluvit, připomeňme si tu starou moudrost: "Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, jednejte i vy s nimi."
Právě v těžké chvíli poznáme sílu přátelství. Stále platí, že "když všichni odcházejí, přítel zůstává."
