Mému bratrovi bylo 50, když umíral na nádor v mozku. Když naposledy vydechl, držela ho za jednu ruku manželka a druhou měla ve svých rukách maminka. Nebyl jsem u toho, ale i po smrti prý měl v obličeji pokoj.
Když se dovíte, že někdo z vašich blízkých vážně onemocněl, není to nikdy příjemné. Jedná-li se o nevyléčitelnou nemoc, je to ještě horší.
Říká se, že smrt je jediná spravedlnost, kterou nám tento svět může nabídnout. Protože všichni jednou zemřeme. V jednom smrt spojuje ateisty i věřící – všichni se jí bojí. Bez ohledu na to, zda věří, že existuje vzkříšení, nebo považují smrt za konečnou stanici svého života.
Bojíme se smrti, protože si ji nemůžeme vyzkoušet nanečisto. A tak nevíme, co při ní člověk prožívá. I křesťan, který věří ve vzkříšení, se bojí. Stále je tu totiž možnost, že pravdu mají ti, co říkají, že žádný Bůh není.
Když přemýšlíme o smrti, bojíme se bolesti. Bojíme se toho, zda smrt důstojně zvládneme.
Umírá-li matka nebo otec malých dětí, bojí se o své nejbližší. Trápí je otázky: "Jak to beze mne zvládnou? Nebudou trpět nouzí?"
Největší strach ale mají lidé z toho, že v okamžiku smrti zůstanou sami. Zvláště, když leží v nemocnici nebo v jiném ústavu, kde s nimi jejich nejbližší nemohou být.
Chceme-li umírajícímu pomoci zvládnout jeho situaci, pak bychom se měli pokusit zmírnit jeho strach (i bolest).
Nechci psát návod, jak se to dělá, protože u každého člověka je to jiné. Co máme dělat nejlépe poznáme sami, když s naším blízkým budeme trávit co nejvíce času. Není třeba přitom s sebou mít psychologa nebo pastora. Stačí jen naslouchat a milovat. Lidové přísloví říká: “Kdo nechce, hledá důvody. Kdo chce, hledá řešení.“
Tím se vlastně dostáváme znovu ke strachu ze samoty. Dříve to nebyl problém, protože většina nemocných umírala doma, v prostředí, které dobře znali a kde se necítili opuštění. V moderní společnosti je to jiné. Proto je dobře, když se naučíme využít každou možnost, jak být s tím, kdo nás pomalu opouští. Jsem rád, že ve většině nemocnic i různých ústavů je dnes možné zůstat na návštěvě i mimo návštěvní hodiny.
Jako mladého pastora mne jednou žádal starší člen mého společenství, abych ho navštívil. Ležel v nemocnici a věděl, že brzy zemře. O půl hodiny později jsem stál před dveřmi jeho nemocničního pokoje a třásla se mi kolena. Znal jsem spoustu teorie. Ale v té chvíli jsem najednou nevěděl, co dělat.
Nakonec jsem přece jen zaklepal a vešel dovnitř. Sedl jsem si k němu, poslouchal jeho vyprávění o tom, z čeho všeho má strach a při tom jsem ho držel za ruce. Chvílemi jsme mlčeli a občas nám oběma tekly po tváři slzy. Pak řekl, že už je unavený. Děkoval, že jsem ho povzbudil. A já do té chvíle kromě pozdravu vlastně ještě nepromluvil. Po krátké modlitbě jsem odešel domů.
Při setkání s umíráním často děláme jednu chybu. Očekáváme, že to, co bychom měli udělat my, udělá někdo druhý. Většinou se za tím skrývá náš strach z toho, že bychom to nezvládli. A přitom to nejdůležitější je dát svůj čas. Zůstat s tím, kdo ví, že se blíží jeho konec.
Když přemýšlím o tom, jak můžeme pomoci umírajícím, vybavuje se mi vzpomínka na jednoho muže. Vzdal se dobře placeného místa ve státní správě a odešel do předčasného důchodu, protože jeho manželka umírala na rakovinu. Říkal, že s ní chce prožít co nejvíce z toho času, který jí ještě zbývá. Vážil jsem si ho už před tím pro jeho poctivost a čestnost, ale tímto můj obdiv vůči němu ještě vzrostl.
Možná si to tehdy ani neuvědomoval, ale udělal to nejlepší nejen pro svou manželku, ale i pro sebe. Pro to, aby sám zvládl ztrátu člověka, kterého miloval. Ale to už jsme u tématu, kterému se budeme věnovat příště – Jak přežít smrt blízkého člověka.
Závěrem jedno poděkování těm, na které někdy nadáváme a svalujeme na ně vinu za smrt svých blízkých. Lékařům i zdravotním sestrám. Těm, kteří podle svých možností pomáhají umírajícím, když na svou smrt zůstanou sami. V Bibli je krásné zaslíbení: “Bůh není nespravedlivý, a proto nezapomene, jak jste se činem své lásky k němu přiznali, když jste sloužili a ještě sloužíte bratřím.“ (Bible, Židům 6)
