Na posteli vedle mne zemřel člověk. Když ho před půl hodinou přivezla na vozíčku zdravotní sestra, nevypadal vůbec nemocně. Ještě koketoval s mladou sestrou a domlouval si rande... A pak najednou zemřel.
Bylo mi tehdy dvacet. V nemocnici mi dávali do pořádku mé zažívání. Nic vážného... Vše bylo v pohodě až do dne, kdy na můj pokoj přivezli toho pána. Mohlo mu být padesát. Opravdu nevypadal vůbec nemocně. Když už ležel na svém lůžku, vzpomněl si, že nezamkl auto, kterým, přestože cítil příznaky infarktu, přijel. Vzal jsem si župan, klíče a auto jsem zamkl. Pak jsem dal klíče do jeho nočního stolku. Po chvíli začal špatně dýchat, pak chrčet. To už na pokoj dorazil lékař i sestry, které jsem přivolal.
Poprvé jsem naživo viděl scénu jak z akčního filmu. Kyslík, masáž srdce, elektrické impulzy... Po půl hodině boj o jeho život vzdali. Přikryli ho prostěradlem a odešli. Já tam zůstal. Viděl jsem jen jeho nohy, které vyčnívaly zpod prostěradla. Sledoval jsem, jak postupně mění barvu a přemýšlel o tom, jak malá vzdálenost je mezi životem a smrtí. Poprvé jsem "naživo" viděl smrt...
Od té doby jsem něco podobného prožil několikrát. A pokaždé jsem se setkal s někým, kdo na tenhle zážitek nebyl připraven, protože znal smrt jen z filmů, kde hrdina neumírá. Z filmů, kde umírají jen nezajímaví lidé, které vlastně ani neznáme.
Je možné se na smrt připravit? Nemyslím teď jen na smrt svou. Ale i na smrt našich blízkých? A jak se chovat, když v mém okolí někdo onemocní smrtelnou chorobou?
Vyrůstal jsem už ve společnosti, která se snažila staré, nemocné a postižené lidi uklidit do různých ústavů. Lidé neumírali doma, ale v nemocnicích, domovech důchodců nebo v psychiatrických léčebnách. Proto jsem se se smrtí naživo potkal teprve ve dvaceti letech.
V jednom starším článku jsem citoval krále Šalamouna, který napsal: "Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas. Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat..." (Bible, Kazatel 3) Tahle úvaha, stará více jak dva a půl tisíce let není o osudu. Je o tom, že v našem životě musíme počítat s tím, co se nám líbí, ale i s tím, čemu bychom se raději vyhnuli.
Lidé se vůči smrti chovají jako pštros, který prý, když vidí nebezpečí, strčí hlavu do písku a tváří se, že už je v bezpečí. I my se smrt snažíme vytěsnit ze svého života. Proto tak rádi podléháme reklamám, které nám slibují "věčné mládí". Nevím, zda to s těmi pštrosy je pravda. Nikdy jsem to neviděl na vlastní oči. Ale viděl jsem už mnoho lidí, kteří si mysleli, že se jim při jejich adrenalinových pokusech nemůže nic stát. (Někteří z nich už mají pomníček u cesty, kde zjistili svůj omyl.)
V dalším pokračování budu psát o tom, jak se zachovat, když někdo z našich blízkých potřebuje, abychom mu v posledních dnech jeho života byli nablízku.
