Ten, kdo uvízne v pasti hříchu, si může připadat, jakoby měl svou hlavu ve lví hlavě. V takové chvíli se nám může zdát, že jsme nejen bezmocní, ale i opuštěni samotným Bohem.
Copak by se Bůh zajímal o někoho, kdo i přes jeho varování skončil jako moucha v pavoučí síti? Vždyť i David zpívá:
"Bože, tvůj příbytek je převysoko,
nad celou zemí klene se tvá sláva." (Žalm 57,6)
Je možné, aby má modlitba dolétla až k Bohu? Slyší mne Bůh, když je jeho trůn tak vysoko a daleko? Zabývá se Bůh někým takovým, jako jsem já?
Podobné otázky asi napadají každého, kdo touží po Boží přítomnosti ve svém životě, ale má pocit, že ji necítí a nevnímá.
Právě pro podobné stavy naší duše je určen tento Davidův žalm. Připadá mu, jako by měl hlavu ve lví tlamě, a přece nakonec vyznává:
"Své zrádné sítě na mě políčili,
měl jsem v nich uváznout jako dravá zvěř." (Žalm 57,7)
Tohle na Davidovi obdivuji. Je mu zle, bojí se, obává se, že ho Bůh neslyší, neví, zda ho neopustil kvůli jeho hříchu... Uvědomuje si nebezpečí, které mu hrozí nejen od ďábla a jeho démonských pomocníků, ví, že ďábel má mnoho pomocníků i v řadách lidí, kteří žijí v jeho okolí. Právě toto vědomí ještě násobí jeho obavy o vlastní bezpečí.
Pak přijde čas modlitby a David o všech svých pochybnostech, obavách i otázkách, které trápí jeho nitro, řekne Bohu. Nic před ním neskrývá, na nic si nehraje. Nakonec, vždyť Bůh, i když to teď vypadá, že je daleko a vysoko, ví o všem, co nám bere klid a radost ze života.
David nehledá řešení sám. Nesnaží se najít klid a bezpečí vlastními skutky. Nehledá nejdříve dokonalost a bezhříšnost. Hledá Boha a jeho náruč, v níž by byl v bezpečí. Bůh mu nejprve ukazuje životy lidí, kteří se přidali na stranu zla. Ukazuje mu jejich konce. David si najednou uvědomuje, jak končí ti, kteří se dávají k dispozici silám zla a chystají mu léčky, v nichž má uvíznout.
"Jámu mi vykopali na cestě,
ale sami do ní spadli!" (Žalm 57,7)
Při čtení těchto slov jsem si připomínal situace, kdy jsem já sám líčil pasti někomu druhému. Nakonec to vždy skončilo špatně a je jedno, kdo v té pasti skončil, zda můj nepřítel nebo já. Už nikdy nechci být "lovec".
David se modlí a najednou cítí, že ho Bůh přijímá. Ví, že ho Bůh slyší. Ví, že ho vysvobozuje nejen od lidských nepřátel, ale také ho vytahuje z pasti hříchu, která ho polapila. Proto může najednou změnit svou píseň. Už není pomalá a molová, ale svižná, durová a pěkně veselá:
"Mé srdce, Bože, je dnes plné zpěvu,
mé srdce chvátá tobě vstříc..." (Žalm 57,8)
Nechejme si tento závěr plný naděje a jistoty spasení zase na příště. Nebojme se Bohu zpívat své molové písně, pokud se tak cítíme. Dáme tak našemu Stvořiteli prostor, aby naši píseň mohl změnit, stejně jako to mnohokrát udělal i v životě krále Davida.
