Téměř každé léto zavařuji domácí lečo. Je to sice dost práce, ale když si pak člověk v zimě otevře zavařovačku a během deseti minut má teplé a chutné jídlo, tak už vůbec nemyslí na to, kolik práce ho to stálo.
Jeden rok se mi ale několik sklenic leča zkazilo. Podcenil jsem přípravu zavařovacích sklenic. Ty vždycky na několik hodin namočím do vody a pak je ještě pořádně desinfikuji. Jenže tehdy jsem spěchal a tak jsem je namočil jen na pár minut do vody s čistícím prostředkem. Vypadaly čistě a mne vůbec nenapadlo, že v některých z nich zůstaly stopy všudypřítomné plísně.
Vzpomínku na práci, která přišla vniveč jen kvůli malým, neviditelným kouskům plísně, ukrytým na dně sklenic, vyprovokovala Šalomounova slova, kterými začíná desátá kapitola knihy Kazatel:
"Mrtvé mouchy v parfému způsobí,
že celá láhev voňavky se zkazí a páchne.
Stejně působí troška bláznovství a pošetilosti,
jestliže jsou ceněny víc než moudrost a čest." (Kazatel 10,1)
Nejsem odborník na výrobu parfému nebo voňavek. Vím ale, že už v době krále Šalomouna existovaly vonné oleje, jejichž cena byla srovnatelná se zlatem. A tak jsem si při čtení těchto slov představil, že mám doma vzácnou voňavku. Opatruji ji, protože má nesmírnou cenu.
Pak musím odjet na delší služební cestu, a proto požádám úklidovou firmu, aby se mi starala o můj dům. Ještě neopomenu zdůraznit, ať nikdo nesahá na malou lahvičku uloženou v sekretáři.
Pár dnů poté co odjedu, přijde uklízečka. Dostala varování, že nesmí otevřít tu malou lahvičku v sekretáři. Uklízí a stále přemýšlí, proč nesmí otevřít tu voňavku. Nakonec to nevydrží, oddělá víčko a přivoní. Pak nechá voňavku stát otevřenou na stole, aby ještě chvíli při práci mohla cítit tu nádhernou vůni. Najednou si uvědomí, že je hodně hodin a tak odejde a voňavka zůstane otevřená...
Za pár dnů se vrátím a už ve dveřích cítím zvláštní zápach. Hledám zdroj toho pachu a najednou uvidím voňavku a v ní pár mrtvých mušek. Místo krásné vůně hrozný zápach. Malá sklenička, která měla ještě před pár dny nesmírnou cenu, letí jako bezcenná do koše.
Podle Šalomouna tak dopadneme i my, pokud si v našem životě začneme bláznovství a pošetilosti cenit více než moudrosti a cti.
Jak to poznám, že mi hrozí nebezpečí, o které píše Šalomoun? Varovná kontrolka by měla začít blikat v situaci, kdy mám potřebu udělat něco, o čem vím, že tím ublížím, a přesto to udělám. Může jít třeba o nějakou recese nebo zdánlivě neškodný kanadský žertík. Pokud mi v takové chvíli jde víc o mou potřebu se zviditelnit, udělám-li to i na úkor druhých, pak jednám jako blázen a pošetilec.
Čest je něco, co lze lehce ztratit, ale jen těžko se pak získává nazpět. Je škoda, pokud si svou pověst pokazíme jen proto, že nejsme schopni domýšlet, co způsobí naše nerozvážné slovo nebo naše unáhlené jednání.
Možná, že bude stylové skončit tuto část starým českým příslovím: "Dvakrát měř a jednou řež!" Pro některé z nás je ale i to "dvakrát" málo.
