Co se vám vybaví, když slyšíte číslovku tři tisíce tři sta třicet tři? Je to tři tisíce tři sta třicet tři stříbrných stříkaček, které přeletěly přes tři tisíce tři sta třicet tři stříbrných střech?
Tento jazykolam se mi vybavil, když mi došlo, že můj dnešní blog na iDNES.cz bude mít pořadové číslo 3333. Na jednu stranu velice pěkné číslo, na druhou stranu mne z něho trochu mrazí, protože si uvědomuji, kolik času už uteklo od okamžiku, kdy jsem zde zveřejnil svůj první blog.
Na podzim to bude 15 let, co jsem tu v pondělí 19. října 2009 zveřejnil první blog s názvem „Češi nejsou ateisté“. S určitou nostalgií jsem si ho našel a podíval se i pod něj do diskuze.
Při tom vzpomínání mi také došlo, jak se za těch 15 let změnila doba. Už jen ta diskuze pod blogy byla úplně jiná, než dnes. Nejpilnější a nejdrsnější byli diskutéři skrývající se pod přezdívkou, protože tehdy mohl ještě diskutovat každý. Bylo také mnohem méně témat, která byla tabu. Dalo se vlastně psát o čemkoli, protože taková tehdy byla doba.
Pohlaví byla jen dvě, neřešil se gender a nikoho u nás nenapadlo, že by mohl být nebinární. Také jsme nepochybovali o tom, že manželstvím může být jen vztah muže a ženy. Většina sociálních sítí byla teprve buď v plenkách nebo v hlavách těch, kteří na nich později neskutečně zbohatli. Neexistovalo ANO ani SPD...
Ale vraťme se k blogu. Byl svobodnější, protože, jak už jsem zmínil, taková byla tehdy i naše společnost. Tím pádem bylo zdejší prostředí drsnější a bylo možné téměř vše. To do diskuzí lákalo individua, která si přišla jen vybít zlost nebo se potřebovala vyblít z blbé nálady. Pak přišla nová pravidla a diskuze se trochu umravnily.
Díky blogu jsem za těch 15 let našel pár dobrých přátel, které bych bez něho nikdy nepotkal. Vlastně totéž platí i obráceně, protože jsem tu potkal i lidi, kteří mne po pár článcích zařadili mezi své úhlavní nepřátele a i kdybych napsal cokoliv, tak na tom nic nezměním.
V diskuzích jsem se učil reagovat i nereagovat. To druhé je mnohem těžší. U některých diskutérů už dnes také předem vím, co bude obsahem jejich příspěvku.
S některými z vás jsem v diskuzích dokonce i „válčil“, protože na něco máme odlišný názor, ale pořád mezi námi není nevraživost, čehož si vážím. To ale platí jen u lidí, kteří si tak jako já uvědomují svou omylnost a nemají problém poopravit svůj názor, když zjistí, že byl chybný.
Jak už jsem zmínil, to číslo 3333 je na jedné straně velice pozitivní, ale na druhé straně si uvědomuji fakt, že se blíží chvíle, kdy napíšu svůj poslední blog. Jaké číslo bude mít? Dostanu se na tři a půl tisíce, čtyři tisíce nebo snad na další krásné číslo 4444?
To není podstatné.
Když jsem začal psát, šel jsem do toho s přáním, aby každý můj blog přinesl radost mně, když ho budu psát, a alespoň jednomu člověku, který ho bude číst. Pokud se mi to podařilo, tak jsem tři tisíce tři sta třicet třikrát přispěl někomu k lepší náladě, což není vůbec špatné.
Děkuji vám všem, kteří mé blogy čtete. Zvláštní díky patří vám, kteří pod nimi reagujete v diskuzi. Pokud je to k tématu, poskytujete mi důležitou zpětnou vazbu. Když je to jen k mé osobě nebo k mému povolání, beru to jako součást vaší terapie či detoxu.
Zvláštní díky patří iDNES.cz za prostor, který mi poskytl. Děkuji i všem adminům, minulým i současným, za jejich trpělivost, se kterou mi pomáhají, když se mi něco zadrhne a také za to, že mne vždy slušně upozorní, když se někdy vlastní blbostí nebo neznalostí dostanu za hranu kodexu.
Zdravím i všechny blogerské kolegyně a kolegy. Je to fajn, že tu vedle sebe mohou tvořil lidé s rozdílnými názory. My staří i vy mladí. Ti, kteří berou blogování jako soutěž o co nejvyšší karmu, stejně jako ti, kteří se sem „jen“ přicházejí podělit o svůj pohled na svět.
Mějme dnes prima den.
