Křesťanství je založeno na šíření evangelia – radostné zprávy. Proto bychom očekávali, že všichni, kdo se seznámí s křesťanským poselstvím, budou radostnější a také šťastnější, než v dřívější době. Setkal jsem se s lidmi, kteří tvrdili, že křesťan ani smutný být nemůže.
Odvolávali se přitom na Pavlova slova: "Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se!" (Filipským 4,4) Tomuto velice zajímavému textu se budu věnovat příště. Dnes bych vaši pozornost rád upoutal na jiná slova apoštola Pavla, která napsal ve svém dopise do Korintu: "Ale Bůh, který těší sklíčené, potěšil i nás příchodem Titovým." (2. Korintským 7,6) Je tu zvláštní kontrast. Filipským napíše, že se mají "vždycky radovat", ale v dopise Korintským přiznává, že trpěl sklíčeností.
Jedno ale z obou textů můžeme vyvodit hned. I křesťan prožívá chvíle smutku, období, kdy ho trápí sklíčenost a chmury. Křesťanství není něco, co nám jako mávnutím kouzelným proutkem zaručí nekončící radost a veselí. Nemusí se nám to líbit, ale k životu křesťana patří i období, kdy naše ústa nezdobí široký úsměv od ucha k uchu.
Pavlova slova jsem ale vybral pro naše dnešní zamyšlení záměrně. On tu totiž píše něco, co je pro nás velice podstatné. Přiznává svou sklíčenost. Jak ho známe z jeho listů, určitě se modlil a prosil Boha, aby mu ukázal, co dál. Prosil ho, aby mu dal důkaz, že jde správným směrem. Modlil se a čekal na odpověď.
V období, kdy prožíval tuto sklíčenost a obavy o to, jak dopadne jeho mise v Makedonii, přišel Titus. Tento mladý pomocník se objevil v ten nejlepší okamžik. Vnesl do Pavlova života opět nové světlo naděje.
Nedávno jsem se bavil s kamarádkou, která v minulých měsících prožívala dost těžké životní období. Řekla mi zajímavou myšlenku. Když jí bylo nejhůř, vždy jí přišla povzbuzující sms od Anety - třináctileté dívenky. Ptala se mne: "Řekni mi, jak mohla vědět, že právě v té chvíli potřebuji číst přesně to, co napsala?" Myslím, že Pavel na tuto otázku odpovídá: "Bůh, který těší sklíčené..."
Něco podobného jsem prožil právě dnes. Občas si vzpomenu na ty stohy knih v knihkupectvích a na ty stovky článků na internetu. V takových chvílích přijdou pochybnosti, zda to mé psaní má nějaký smysl. A právě, když jsem nad tím přemítal a říkal to Bohu, mi došel mail: "Zdravím Vlastíku, děkuji za sobotní dopis, tenhle je přímo jako psaný pro mně. Díky..." Děkoval jsem Bohu, a v tom došel další mail: "Vlastíku, díky. Krásná a citlivá promluva, svědectví, evangelium...Moc cenné pro každého. Kéž Pán i nadále žehná Tobě i všem Tvým blízkým..."
Proč o tom píšu? Pro mne to v té chvíli byl důkaz toho, že Bible nelže. Pavel má pravdu, když tvrdí, že "Bůh... těší sklíčené..." Když jsem to potřeboval, poslal mi vzkaz prostřednictvím Vladimíra a Zdeňky. Mé chmury nahradila radost z toho, že mám dobré internetové kamarády a ještě lepšího Boha, který jim vždy, když to potřebuji, poradí, aby mi napsali.
Podle Pavla můžeme být Božím nástrojem, když "těší sklíčené". V okamžiku, kdy to bylo potřeba, použil Tita, Anet, Vladimíra nebo Zdeňku.
Myslím, že to je důvod k radosti. Ale také k zamyšlení. Není v mém okolí někdo, ke komu mne posílá Bůh? Není někde blízko někdo sklíčený, kdo potřebuje potěšit?
