Vzpomínám, jak nám někdy v první nebo druhé třídě soudružka učitelka vyprávěla o tom, jak bude krásně, až se nám podaří na celém světě vybudovat spravedlivou komunistickou společnost. Přiznám bez mučení, že jsem jí tehdy věřil každé slovo.
Pak šly roky a já poznával, že ani v tom komunismu, pokud by se nám ho podařilo skutečně prosadit ve všech koutech naší planety, by tak krásně, jak nám to popisovala naše učitelka, nebylo. Díky samizdatu jsem se dovídal o zvěrstvech, která páchali sovětští soudruzi v gulazích. Také táta míval občas delší "rozhovory" na služebně StB, po kterých mu naskákaly zvláštní modrofialové "vyrážky"...
Celkem brzy jsem vystřízlivěl ze svého snu o spravedlivé společnosti. Nakonec jsem tu spravedlnost mohl poznat na vlastí kůži, když jsem nemohl po deváté třídě na průmyslovku jen proto, že můj táta pracoval jako kazatel.
Umím si představit, že i mladý Šalomoun věřil tomu, že díky moudrosti, kterou mu dal Hospodin, dokáže udělat z Izraelského království spravedlivý ráj na zemi. O pár desítek let později ale píše něco jiného:
"A další marnost, která je na zemi:
je to skutečnost,
že někteří spravedliví jsou stíháni,
jako by páchali zlo,
a někteří bezbožníci jsou odměňováni,
jako by činili dobré.
A tak jsem si řekl: I toto je marnost." (Kazatel 8,14)
Myslím, že každý z nás by mohl vyprávět spoustu vlastních příhod, které by byly důkazem pravdivosti zlidovělého pořekadla, že "za každý dobrý skutek budeme náležitě potrestáni".
Po sametové revoluci jsem už jako dospělý uvěřil tomu, že bude lépe. Ne v oblasti životní úrovně, ale v oblasti práva a spravedlnosti. Stačilo pár let, abych vystřízlivěl i z tohoto snu.
Co s tím? Je to pro mne signál, abych rezignoval na svou touhu po spravedlnosti? To Šalomoun určitě nechce.
Proč to tedy píše? Protože chce, abychom se nehroutili, když se sami setkáme s nespravedlností. Pokud se mi něco takového stane, pak bych si měl uvědomit, že nejsem první ani poslední. Pokud chci žít, pak musím počítat s tím, že na tomto světě se úplné spravedlnosti nedočkám.
Spravedlnost je něco, co člověk není schopen zajistit ani garantovat. Nikdo z nás totiž nedokáže být úplně nestranný. Naše pojetí spravedlnosti je vždy ovlivněno stupněm poznání problémů a také sympatiemi nebo naopak antipatiemi vůči těm, které máme posuzovat.
Šalomoun nás tedy opět touto úvahou vede k Boží spravedlnosti, která se ale plně projeví až na posledním soudu. Do té doby se všichni budeme potýkat s nespravedlností, tou okolo nás, ale i s tou vlastní.
