Kniha Kazatel vznikla v době, kdy byla většina lidí závislá na tom, co se jim urodilo na jejich poli a zahradě. Proto Šalomoun často používá obrazy z oblasti zemědělství, kterým tehdy každý rozuměl.
V celé knize Kazatel Šalomoun přemýšlí o tom, co člověku přináší štěstí, a co ho naopak o možnost spokojeného života připravuje. Mimo jiné radí, abychom se dělili s těmi, kteří se mají hůř než my. Jenže, abych se mohl dělit, pak musím mít co nabídnout.
Jaká úskalí mohou potkat toho, kdo podniká v zemědělství? Šalomoun upozorňuje na dvě z nich:
"Kdo příliš hledí na vítr, ten nic nezaseje,
a kdo hledí na mraky, ten nikdy nesklidí." (Kazatel 11,4)
Říká se, že "čím hloupější je sedlák, tím větší má brambory". Možná na tom něco bude. Po svatbě jsem bydlel krátkou dobu na vesnici s rodiči mé ženy. Tchán vyrostl na statku a tak měl spoustu užitečných vědomostí i zkušeností. Věděl, kdy se má co sadit a jakou půdu potřebují jednotlivé rostliny...
Přišlo jaro a já chtěl pěstovat rajčata. Tchán už ale měl plán, kde a co se na zahradě zaseje a vysadí. S mými rajčaty nepočítal. Nakonec jsem poryl kousek trávníku u vysoké cihlové zídky. Všichni se mi tehdy smáli, že tam nic kloudného nemůže vyrůst. Já se ale nedal. Od rodičů jsem si dovezl sazenice masitých rajčat a pak jsem je každý den zaléval. Koncem srpna jsem sklízel nádherné plody. To největší rajče vážilo skoro kilo...
Šalomoun radí, abychom příliš nehleděli na "objektivní příčiny", které nám brání v tom, abychom udělali něco užitečného, protože jinak nikdy nic nezasejeme a pak ani nesklidíme.
Moje teta měla zvláštního souseda. Jeho zahrada vždy připomínala prales. Stromy rostly jak chtěly, tráva byla snad metr vysoká a všude samé kopřivy a další plevel. Když teta na jaře sela mrkev, petržel nebo ředkvičky, on nesel nic. "Ještě je moc brzo", říkával. O pár týdnů později se ho teta ptala, kdy bude sít a on odpověděl: "Letos už asi ne, je už pozdě!"
Jak psal Šalomoun už v úvodu své knihy, "všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas". Pokud chci mít co rozdávat, musím včas zasadit a pak i sklidit. Bez toho se nebudu mít o co dělit a nikdy nepoznám radost, kterou má dárce, když vidí rozzářené oči obdarovaného.
Ona má svůj čas vlastně i štědrost. Dávat mohu jen tehdy, když už něco vlastním. Pokud budu dávat dřív, pak se brzy sám dostanu do problémů, protože se zadlužím a nakonec už nebudu dárcem, ale jen a jen příjemcem, odkázaným na pomoc druhých.
Zemědělec musí mít vědomosti a zkušenosti. Vedle toho ale musí mít i odvahu. Potřebuje sadit i tehdy, když se zdá, že není vhodná doba. Musí sklízet, když je úroda zralá, přestože při tom někdy zmokne. Pokud příliš hledí na vítr a déšť, pak nikdy nebude mezi těmi, které pole nejen živí, ale dává jim dostatek i k tomu, aby se mohli dělit.
Nepatřím k odvážným lidem. Jsem spíš opatrný a někdy až moc. Proto prosím Boha, aby mi dal odvahu využít svůj čas k tomu, pro co je právě ta pravá chvíle, bez ohledu na to, že se mi druzí budou třeba i smát. Já se zase budu usmívat, až sklidím zaslouženou úrodu.
