Byli na tom skoro stejně. Pes se šoural a chvílemi to vypadalo, že domů už nedojde. Bělovlasý stařík chodil jen díky francouzským holím. „Pohni“, pobízel psa, který se snažil překonat bolest ve starých nohách.
Kdybych si dnes ráno nepřivstal a nevydal se do nedalekého obchodu pro čerstvé rohlíky na snídani, přišel bych o tento dojemný obrázek. Přátelství člověka a psa – přátelství dvou staříků.
Dědovi táhne na devadesát. Žena mu umřela před čtrnácti lety, děti jsou v Americe. Chtěly si ho vzít k sobě, ale jemu se z Frýdku nechtělo. Z okna vidí Lysou horu, na kterou kdysi chodíval a panelák, ve kterém bydlí, stavěl vlastníma rukama. Je tu doma.
Když mu umřela “bábinka“, dost dlouho trvalo, než se z toho vzpamatoval. Sousedi ho tehdy vzali do nedalekého útulku, kde si vybral staršího pejska. Když Rexík, jak mu říkal trochu podle jednoho seriálu, po třech letech zemřel, zajel už do útulku sám. Od té doby tam byl čtyřikrát. Vždy si vybral toho nejstaršího pejska, dal mu jméno Rexík a jeli domů. Ten, kterého dnes ráno pobízel, aby udělal ještě pár kroků k domovu, má na psa úctyhodný věk – dvanáct let.
“Jo, pane, díky Rexíkům má můj život smysl. Já pomůžu jim a oni mi zase dají spoustu společné radosti. A když se mi někdy už nechce vstávat z postele, vím, že musím.“
Moje rodina ví, že se pejskům celý život bráním. Přitom mám zvířátka rád. Rodiče by mohli vyprávět, jak jsem domů tahal myši, ještěrky, hrdličky, žáby a jednou dokonce i zmiji...
Po dnešním setkání s těmito dvěmi staříky jsem si říkal, že jednou, pokud zůstanu sám, si možná nějakého Rexíka pořídím taky.
